Poznámky a vzpomínky – Ludwig von Mises, část 4

5. První práce o teorii peněz

poslal: Finist

Karl Helfferich ve své knize Das Geld z roku 1903 tvrdil, že teorie mezního užitku při vysvětlování problému hodnoty peněz selhává. Chtěl jsem prozkoumat platnost této námitky. V roce 1906 jsem se začal věnovat problematice peněz a bankovnictví, horlivě jsem studoval významné teoretické práce stejně jako historii měn v evropských zemích, Spojených státech a britské Indii. Prokousával jsem se spoustou literatury s touto tematikou.

Můj první pokus se objevil v XVI. čísle Zeitschrift für Volkswirtschaft, Sozialpolitik und Verwaltung, pod názvem Die Wirtschaftspolitischen Motive der Österreichischen Valutaregulierung.

Na podzim 1908 nabídnul Edgeworth Philippovichovi, aby napsal krátký esej pro Economic Journal. Neměl být delší než na deset stran a mělo jít o všeobecný pohled na politiku směnných kurzů Rakousko-uherské banky. Philippovich nabídku odmítnul, ale doporučil předložit ji mně. Já jsem nabídku přijal, ale rozhodl jsem se napsat celé pojednání o tomto tématu i v německém jazyce. Výsledný esej, Das Problem gesetzlicher Aufnahme der Barzahlung in Österreich-Ungarn, vyšel ve Schmollerově ročence v roce 1909 a vyprovokoval ostré protesty rakouských inflacionistů.

Myšlenky, kterými jsem se v tomto období zabýval, mě již vedly ke zjištění největších nedostatků v převládající peněžní teorii. Byl jsem přesvědčen o nedostatečnosti teorie platební bilance a doktríně „elasticity" bankovního úvěru, ale stručný esej zabývající se konkrétními problémy ekonomické politiky nabízel jen málo místa pro analýzu tak rozsáhlé problematiky. Toto jsem si tedy schoval pro teoretickou práci, kterou jsem si naplánoval na pozdější dobu, a v danou chvíli jsem manévroval v rámci převládající teorie.

Do této práce jsem chtěl zahrnout svoji kritiku Knappova pojednání o politikách zahraniční směny centrálních bank. Ačkoliv ve své době byly jeho názory velmi uznávány v Německu a východní Evropě, dnes jsou již dlouho zapomenuty. Avšak každý, kdo bude studovat úpadek německého ekonomického myšlení, objeví pozoruhodné a psychologicky zajímavé problémy v těch částech Knappova učení, které kritizuji v šestém oddíle svého eseje o platbách v hotovosti. Knapp například mluví o ztrátách, kterými centrální banky trpí při své politice směny zahraniční měny, a požaduje, aby stát banky za tyto ztráty odškodnil. Jediný pohled do bankovních účetních rozvah by mu prozradil, že transakce při výměně zahraniční měny jsou pro centrální banky zdrojem značného příjmu a že státní politika je do jisté míry za tyto zisky zodpovědná.

Můj esej pojednával o otázce právního požadavku na vyměnitelnost rakousko-uherských bankovek za zlato. Po mnoho let centrální banka plnila bez průtahů či diskriminace veškeré zahraniční požadavky na výměnu bankovek za zlato v poměru, který v žádném případě nepřekračoval zákonnou zlatou paritu koruny o více než bankovní marži. V zemích na zlatém standardu se tomu říká, že byla v horním zlatém bodu. V zásadě se tedy zlaté platby v Rakousko-Uhersku plnily de facto. Nyní se mluvilo o tom, jestli by tato situace měla být rovněž zákonným požadavkem pro Rakousko-uherskou banku. Jedním z argumentů pro změnu byly příznivější podmínky, za jakých by se daly získat zahraniční půjčky, kdyby platby ve zlatě nezávisely na úsudku centrální banky. Tento pohled měl své zastánce hlavně v Maďarsku, kde byl váhavý přístup bankovních představitelů z některých rakouských kruhů považován za pokus učinit Maďarsko závislé na vídeňském peněžním trhu a odstřihnout ho od peněžních trhů v západních zemích. Žádné přesvědčivé argumenty proti tomuto požadavku neexistovaly.

Ti, kteří byli proti zavedení zákonného požadavku na výměnu bankovek za zlato, vytvořili na podporu svého názoru neudržitelnou teorii. Tvrdili, že banka, která má zákonnou povinnost na požádání plnit zlaté platby, musí své úrokové míry přizpůsobovat úrokovým mírám převládajícím na světovém trhu. A Rakousko-uherská banka bude v lepší pozici, pokud nebude muset dostát zlatým platbám, protože pak bude moci rozlišovat mezi legitimními a nelegitimními požadavky. Požadavky měly být údajně nelegitimní, pokud by jejich cílem bylo převést peníze do zahraničí kvůli výhodě tamější vyšší úrokové míry. Banka by tuto spekulaci s úrokovou mírou neměla umožnit a měla by uspokojovat pouze legitimní požadavky. Takovým způsobem by banka mohla předejít, nebo alespoň oddálit, zvýšení úrokové míry doma, které by bylo nevyhnutelné, kdyby zlato musela proplácet povinně.

Tato teorie byla naprosto chybná. Banka v praxi nikdy nerozlišovala mezi „legitimními a nelegitimními" požadavky. Od roku 1900 plnila veškeré požadavky. Pokud by jednala způsobem, který popisovali oponenti povinných plateb, tak by se stejně dosáhlo jenom toho, že spekulanti by začali nakupovat zahraniční měnu na otevřeném trhu, což by způsobilo pokles rakouské měny.

Tato myšlenka nebyla nová ani ryze rakouská. Byl to starý omyl, který propagovali již zastánci francouzské politiky zlaté přirážky o nějakých patnáct či dvacet let dříve. Ti ale doporučovali tuto politiku pro Francii, která byla tehdejším velkým vývozcem kapitálu, nikoliv pro dovozce kapitálu, jakým bylo Rakousko-Uhersko. Pro zadluženou zemi by uvolnění jejích vazeb s mezinárodními měnovými trhy znamenalo zvýšení nákladů na její úvěry, nikoliv jejich pokles.

Zrovna jsem dokončil svůj esej, když jsem dostal překvapivou pozvánku od viceguvernéra centrální banky. Dostavil jsem se k panu Waldmayerovi do jeho kanceláře. Řekl mi, že slyšel od profesora Landesbergera, že by se mi hodily materiály pro studii o bankovní politice a že by mi je poskytnul. Samozřejmě by ale pak moji práci museli vidět představitelé banky, než by se dostala do tisku. Zdvořile, leč rozhodně jsem to odmítnul. V té době jsem se s profesorem Landesbergerem nestýkal, ale věděl jsem, že je to dobrý přítel Philippoviche; mohu pouze hádat, jestli mu Philippovich ukázal můj esej nebo mu vyprávěl jeho obsah.

Z konverzace, kterou jsme s panem Waldmaerem vedli, jsem nabyl dojmu, že vedení banky má na zachování stávajícího stavu zvláštní zájem. Tomu jsem tenkrát ještě nerozuměl. Věděl jsem, že povinnost vyplácet zlato omezí právo banky investovat něco ze svých rezerv do zahraničních obligací nesoucích úrok, což sníží hrubý příjem banky. To by byl problém pro akcionáře a pro ty dvě země (Rakousko a Uhersko), které se dělily o bankovní výnosy. Pomocí patřičných změn daňových zákonů by si oba sekretáři na ministerstvech financí jistě snadno zařídili, aby ztráty dopadly především na akcionáře. Zájmy akcionářů nehájil nikdo a ze všeho nejméně vedení banky, které bylo jmenováno oběma vládami. Pan Waldmayer mi ve své kanceláři naznačil, že bych si mohl pomoci ke značné peněžní částce, pokud bych byl poněkud méně odmítavý. Banka si pro tyto účely udržovala speciální fond.

Vysvětlení se mi dostalo až o několik let později. V roce 1912, kdy jsem vydal článek o obnovení privilegií banky a znovu se ocitl pod palbou protivníků zlatých plateb, mě Böhm-Bawerk poučil o důvodech tohoto odporu. Část výnosů z prostředků investovaných do zahraničí byla poukazována na zvláštní tajné konto, které bylo k dispozici přímo guvernérovi centrální banky. Z něj byli vypláceni vládní úředníci, jež měli „kontrolovat" činnost banky, novináři, politici a další. Böhm-Bawerk se o existenci tohoto tajného konta dozvěděl náhodou, když byl ministrem financí a jeho maďarský protějšek si mu stěžoval na to, že podíl pro Rakušany je příliš velký ve srovnání s podílem pro Maďary. Tato aféra se ho hluboce dotkla a kvůli ní si zošklivil svoji funkci stejně jako ostatní funkce v administrativě. Avšak jeho snaha ukončit tyto praktiky narazila na odpor maďarského ministra financí. „Chci, abys tohle věděl, protože pak pochopíš pozadí svého současného sporu," řekl mi Böhm-Bawerk. Musel jsem mu slíbit, že o tom budu mlčet, dokud se o tom nedoslechnu z jiného zdroje. A mlčení jsem zachoval až dodnes, ačkoliv mi bývalý tiskový sekretář centrální banky několik let po válce vyprávěl o použití tohoto tajného fondu nanejvýš otevřeně. Skutečné vyplácené částky byly skromnější než u slavného Bismarckova Reptilienfond.[1] Přesto byly dost vysoké na to, aby to vysvětlilo silnou opozici bankovního vedení a dalších, jimž by tato reforma vysušila zdroj jejich příjmů.

Nejsilnější útok proti mým argumentům přišel od Walthera Federna, vydavatele ekonomického týdeníku Österreichischen Volkswirt. Federn zastával mnoho nižších pozic v bankách a stal se burzovním zpravodajem pro několikery noviny. Volkswirt vydával několik let za finančního přispění svého přítele bankovního ředitele Rosenbauma. Ferden byl v ekonomii ignorantem a s výjimkou Knappovy Staatliche Theorie des Geldes nikdy žádnou knihu o tomto tématu nepřečetl. Měl omezené znalosti ekonomických podmínek a statistik a byl naprosto nekritický a neschopný nezávislého myšlení. Ačkoliv on sám byl považován za intelektuálně nemotorného, jeho uvolněný styl sklízel chválu. Hlavním zdrojem příjmu pro jeho noviny, které měly jen málo předplatitelů, byly příspěvky od bank a velkého průmyslu za inzerci, zveřejněné účetní rozvahy a oznámení o konání valných hromad. Vydavatelé novin se přirozeně báli ztráty příjmů z těchto zdrojů, pokud by proti jejich zájmům spustili nějaký obzvláště velký útok, ale umírněná kritika těchto podniků byla obvykle přijatelná.

Nebyly to tyto příspěvky, co zbavilo vídeňskou ekonomickou žurnalistiku její nezávislosti. Tím hlavním důvodem byly neznalosti dotyčných novinářů. Velký věk vídeňských novinářů již pominul. Skupina mimořádně ekonomicky fundovaných lidí, kteří spolupracovali mezi lety 1860 až 1900 — mezi něž patřil i Menger — nenašla žádné důstojné dědice. Redakční štáby Der Neue Freie Presse a Neues Wiener Tagblatt byly jediné, které zaměstnávaly lidi s ekonomickými znalostmi a intelektuální silou. Ovšem většina novinářů byli nesamostatní hlupáci závislí jen na informacích pocházejících od zainteresovaných stran. Burzovní zpravodajové dostávali své informace od velkých bank. Když byla zavedena nějaká nová vládní regulace, tak novináři zkrátka běželi na příslušné ministerstvo a napsali přesně to, co jim tam ministerští úředníci pověděli. Vláda tehdy vůbec nemusela novináře podplácet, úplně stačilo, když je informovala. Novináři se nebáli ničeho jiného víc, než že budou informováni o den později než ostatní zástupci tisku. Aby se tomu vyhnuli, tak byli vždy připraveni o věci psát z vládního hlediska. Jejich neznalost ekonomie jim umožňovala takto postupovat, aniž by museli trpět sacrificium intellectus.

Federn dostal od zástupců banky pokyn psát o problému zahraniční směny asi dva roky před zveřejněním mého eseje; napsal to, co dal dohromady po přečtení několika článků ve vídeňských novinách a Frankfurter Zeitung. Na svou práci byl velmi hrdý a považoval ji za skvělý novinářský počin. Moje kritika jeho pýchu ranila. Fanatická síla jeho útoku měla příčinu hlavně v tomto faktu. Přirozeně jeho touha zavděčit se zástupcům banky a ministerstva financí také sehrála svou úlohu. Jsem ovšem přesvědčen, že Ferden sám nepropagoval názor banky kvůli penězům, které mu platila. Pravděpodobně ani nevěděl, že peníze, které dostává, pocházejí z tajného fondu, který by musel po uzákonění zlatých plateb skončit. Mnozí lidé přijímali peníze od banky v dobré víře; banka používala i fondy získané z legálních zdrojů. Ti, kteří neměli přehled o celkové částce vyplacené novinářům a dalším zainteresovaným stranám, mohli předpokládat, že tyto peníze jsou čisté.

Když mi Böhm-Bawerk odhalil tajemství tajného bankovního fondu, tak jsem stál před novým problémem. V té době už jsem byl zbavený veškeré naivity. Řadu měsíců jsem pracoval na ministerstvu financí i pro úřad veřejného žalobce, dva roky jsem pracoval na soudu a u Handelskammer jsem byl od roku 1909. Znal jsem korupci, která je nevyhnutelným doprovodným jevem intervencionismu; dobře jsem věděl, že zasahuje i do těch nejvyšších vládních míst. Poprvé jsem ale čelil oponentům, jejichž motivem nebylo nalezení pravdy v kontextu vědecké debaty. Po dlouhém a hlubokém zvažování, jakou pozici by bylo nejlépe zaujmout, jsem dospěl k jasné odpovědi.

Ekonom se musí zabývat doktrínami a nikoliv lidmi. Jeho úkolem je kritizovat chybnou teorii, a nikoliv zabývat se osobní motivací lidí, kteří za ní stojí. Ekonom musí čelit svým oponentům v rámci fiktivního předpokladu, že jsou vedeni pouze objektivními úvahami. Je irelevantní, jestli advokát určitého tvrzení jedná v dobré či špatné víře, záleží jedině na tom, jestli je toto tvrzení pravdivé nebo nepravdivé. Odkrývat korupci a seznamovat s ní veřejnost je úkolem jiných profesí.

Této zásady jsem se držel celý svůj život. Věděl jsem mnohé o korupci mezi intervencionisty a socialisty, se kterými jsem měl co do činění. Ale nikdy jsem tyto informace nepoužil. Tento můj názor nebyl vždy správně chápán. Když jsem se stal cílem nevybíravých útoků vídeňských sociálních demokratů, tak mě spousta lidí zahrnula důkazy o korupčních praktikách socialistických vůdců. I bez pomoci těchto informátorů jsem byl s morálním úpadkem té strany dobře obeznámen; pokud bych se chtěl zabývat jejich zdiskreditováním, tak bych materiál, který mi byl poskytnut, ani nepotřeboval. Fakt, že jsem velkoryse odmítal nabídky na poskytnutí důkazů o podvodech a zpronevěrách na straně mých oponentů, jež by podle mého názoru obstály před kterýmkoliv soudem, často budil rozmrzelost.

V zimě 1912-1913, uprostřed krize vyvolané balkánskou válkou, již Rakousko-uherská banka učinila opatření k omezení zlatých plateb do zahraničí a část požadavků na výměnu bankovek za zlato zůstala nesplněná. Přirozeným následkem byl nárůst poptávky po zahraničních měnách na otevřeném trhu a nárůst směnných kurzů. Banka byla nucena vrátit se ke své dřívější politice neomezené a bezpodmínečné výměny zlata. Banka zvládla tuto operaci dobře a jen při mírném zvýšení své marže. Avšak celá tato akce způsobila pokles důvěry v rakouskou měnu a odliv podstatné části zahraničních krátkodobých investic z Rakouska.

Zamýšleným cílem inflacionistů bylo snížení kupní síly rakouské koruny vzhledem ke zlatu a zahraničním měnám. To otevřeně přiznávali inteligentní oponenti zlaté platby, jako byli profesor Landesberger a Richard Riedl z Handelskammer. Jenom hlupáci jako Federn mohli věřit, že odmítnutí výměny bankovek za zlato neovlivní stabilitu směnného kurzu k zahraničním měnám. Inflacionisté vítali malé znehodnocení koruny jako první krok na cestě, kterou pokládali za správnou. Litovali jenom toho, že se banka vrátila k politice bezpodmínečné výměny za zlato. A nemýlili se tak úplně, pokud tento ústup banky pokládali zčásti i za výsledek mého vlivu.

Přirozeně jsem si byl vědom toho, že veřejné mínění v Rakousku je nakloněno inflaci a mimo mne existuje sotva hrstka těch, kteří by podporovali stabilní směnné kurzy. Tehdy byl ministrem financí hrabě Zaleski, Polák, který byl jmenován z ryze politických důvodů. Otevřeně přiznával, že se finančními problémy nikdy v životě nezabýval. „Polští poslanci mi řekli, že se na vzestup kurzů zahraničních měn mám dívat spíše pozitivně než negativně," vysvětloval mi, když jsme spolu hovořili v domě jednoho společného přítele. „Pro zemědělství," pokračoval, „by desetiprocentní oslabení naší měny bylo přímo požehnáním."

Tohoto „požehnání" se zemědělství brzy dostalo více než hojně.

Pozn.:

1) Otto von Bismarck použil peníze zkonfiskované po vypovězeném králi Hanoveru na vytvoření tajného fondu, z něhož podplácel novináře a politiky v Německu i v zahraničí. Nazval to „plazím fondem", kvůli svému opovržení těmi, kteří si tyto peníze brali.

6. Teorie peněz a úvěru

Po dokončení dvou esejů o bankovní politice zahraniční směny jsem chtěl pohnout s prací týkající se mé teorie peněz a úvěru. Sotva jsem napsal pár stránek, tak jsem byl na začátku ledna 1909 povolán do vojenské služby. Takzvaná anexační krize pobídla vládu, aby přijala mimořádná opatření, mezi nimiž bylo urychlení modernizace dělostřelectva. Do Vídně jsem se vrátil v únoru a 1. dubna jsem začal pracovat pro vídeňskou Handelskammer. Během pěti měsíců jsem si na svoji vědeckou práci nenašel žádný čas. Teprve na podzim jsem byl schopen znovu začít. Dokončený rukopis se dostal k vydavateli na počátku roku 1912.

Největší potíž spočívala v tom, že jsem se zabýval pouze částí ze širšího souboru ekonomických problémů. Ekonomie však musí nezbytně tvořit uzavřený a unifikovaný systém. Člověk si z ní nemůže vytrhnout kus a ten studovat zcela nezávisle. V ekonomii je specializace ošidnou věcí. Každý, kdo se zabývá nějakou částí, musí tak nezbytně dělat na základě obecnější teorie zahrnující všechny ekonomické problémy. Sluší se projevit uznání starším mistrům, ale já jsem zjišťoval, že nemohu použít žádnou z existujících teorií. Postupoval jsem do oblasti, která ještě nebyla prozkoumána. Systém Mengera a Böhm-Bawerka mě již neuspokojoval. Ve skutečnosti jsem byl rozčarovaný z jejich pojednání o problému, kterým musí každá peněžní teorie začít.

V té době převládalo mínění, že teorie peněz může být od širší struktury ekonomických problémů čistě oddělena — že vlastně do oboru ekonomie ani nepatří a v určitém rozsahu tvoří disciplínu samu o sobě. V souladu s tímto názorem měly university v anglosaském světě oddělené katedry ekonomie a peněz a bankovnictví. Tento názor byl však mylný a mým záměrem bylo ukázat jeho neudržitelnost a navrátit teorii peněz do studia ekonomie.

Již jsem začal sepisovat svoji teorii přímé směny, kterou jsem chtěl zařadit do prvního dílu společně se svou teorií nepřímé směny, k tomu bych však potřeboval dostatek času a možnost pracovat v klidu. Avšak při vědomí, že jsme na pokraji velké války a můj čas je omezený, jsem s dokončením své první knihy spěchal, abych byl hotov dříve, než válka vypukne. Proto jsem se rozhodl jít mimo čistě peněžní teorii jen v několika bodech a důkladnější práci odložit na pozdější dobu. Věřím, že to v tehdejší situaci bylo ospravedlnitelné.

Chci zdůraznit, že moje problémy s pracemi Mengera a Böhm-Bawerka se daleko více týkaly toho, co nenapsali, než toho, co napsali. Litoval jsem, že nenahradili neadekvátní vymezení ekonomického oboru pocházející od Johna Stuarta Milla něčím uspokojivějším. Nesouhlasil jsem s jejich nedostatkem kritiky týkajícím se nevhodného použití matematiky v ekonomii. A také některé jejich názory se daly vyjádřit jasněji. Hlavně jsem zjistil, že Böhm-Bawerk ve své diskusi s Wieserem opomněl zmínit se o některých důležitých tématech.

Otázka předpokládané měřitelnosti hodnot a s ní související otázka celkové hodnoty byly v rámci monetární teorie těmi problémy, které jsem nemohl mlčky ignorovat, ačkoliv patřily do obecné teorie hodnoty. Že by existovala taková věc jako „hodnotová kalkulace" nebo dokonce „měření hodnoty" — že by „hodnota" celkové zásoby mohla být vypočítána ze známé „hodnoty" části, či obráceně, že by „hodnotu" části bylo možno odvodit z „hodnoty" celku — to byla tvrzení, která musela být vyvrácena, pokud měla být rozvinuta teorie peněz na základě subjektivní teorie hodnoty. Bylo třeba skutečně dokázat, že sice existuje hodnoticí aktivita a jednání založené na hodnocení, ale že termín „hodnota" je přípustný pouze pro označení individuálně ohodnoceného objektu či pro označení výsledku procesu hodnocení.

S těmito problémy jsem se vypořádal v první části své knihy a přitom jsem narazil i na chyby Schumpetera a Irvinga Fischera. Cuhelova kniha Zur Lehre von den Bedürfnisse se pro mě ukázala být velmi užitečnou. Autor je dnes zapomenut a jeho kniha je zastaralá, ale nepochybuji o tom, že jednou bude mít v historii naší vědy čestné místo.

Moje teorie určení kupní síly peněz a jejích změn si za svůj výchozí bod vzala Mengerovu teorii držby hotovosti. Další teorie jsem musel nově vytvořit. Nemám v úmyslu na těchto stránkách představovat úryvek ze své knihy. Pouze chci něco poznamenat ke své metodě a její relevanci.

V knize používám metodu „krok za krokem", které se dnes říká procesní analýza. Podle mého názoru je to jediná přijatelná metoda. Díky ní jsou veškeré argumenty rozlišující mezi krátkým a dlouhým obdobím nadbytečné a obejde se i bez rozlišení mezi statickým a dynamickým stavem. Žádné podmínky nejsou pokládány za „normální" — pokud si je člověk vědom toho, že idea „statické rovnováhy" nemá nic společného s životem a jednáním, které studujeme, a jde pouze o myšlenkový obraz, který je používán ke konceptualizaci lidského jednání skrze stav nejednání — pak člověk musí rozpoznat, že je to vždy pohyb, co studujeme, ale nikdy stav rovnováhy. Celá matematická ekonomie se svými krásnými křivkami a rovnicemi je pak plané flirtování. Sestavení rovnice nebo nakreslení křivky musí vždy předcházet nematematická úvaha a sestavení rovnice poté v ničem nerozšíří naše porozumění danému problému. V mechanice mohou sloužit rovnice k řešení praktických problémů skrze zavedení empiricky získaných konstant a dat, ale matematické rovnice nikdy nemohou být stejným způsobem užitečné při řešení praktických problémů v oblasti lidského jednání, kde žádné konstantní vztahy neexistují.

Ve své knize o penězích jsem neuvedl žádnou polemiku namířenou přímo proti matematické škole. Představil jsem svoji doktrínu a útoků na metody matematiků jsem se zdržel. Dokonce jsem odolal nutkání zabývat se prázdnotou termínu „rychlost" oběhu peněz. „Umíráček" pro matematickou ekonomii zazněl, když jsem dokázal, že množství peněz a kupní síla peněžní jednotky nejsou nepřímo úměrné. Jediným konstantním vztahem, o kterém se věřilo, že mezi „ekonomickými kvantitami" existuje, je ve skutečnosti proměnná závislá na okolnostech každého jednotlivého případu. Tím pádem je také rovnice směny Irvinga Fishera a Gustava Cassela zastaralá.

Procesní analýza musí vzít v úvahu plynutí času. Časová prodleva mezi příčinou a následkem se stává množstvím časových rozdílů mezi jednotlivými po sobě jdoucími důsledky. Zkoumáním těchto časových zpoždění je člověk veden k přesnější teorii společenských důsledků změn v kupní síle peněz.

Abych trochu osvětlil námitky, které jsem vznesl proti učení Mengera a Böhm-Bawerka a názorně tak ilustroval rozdíl mezi starší a mladší rakouskou školou, musím popsat Böhm-Bawerkovu reakci na moji teorii. Jak Menger, tak Böhm-Bawerk potichu předpokládali neutralitu peněz. Rozvíjeli teorii přímé směny a byli toho mínění, že veškeré problémy ekonomické teorie lze vyřešit v rámci imaginárního zjednodušení bezpeněžních tržních směn. Toto bylo dále neudržitelné kvůli mé teorii o nevyhnutelné neneutralitě peněz vůči výrobě. Böhm to však odmítl přiznat. Nevznesl žádné námitky proti správnosti mojí analýzy, ani nepopíral její závěry — zejména ten, že změny v množství peněz nezpůsobí simultání a rovnoměrnou změnu cen všech komodit a služeb, takže je nesprávné zaměřovat pozornost na celkovou cenovou „hladinu". Tvrdil však, že to všechno je jenom přechodný fenomén způsobený „třením" v systému, že stará doktrína je „v principu" správná a zachovává si svůj význam pro analýzu „ryze ekonomického jednání". V realitě se vyskytují odpory a tření, které mohou způsobit, že se výsledek bude lišit od teoreticky předvídaného. Marně jsem se snažil Böhma přesvědčit, že není vhodné užívat tyto metafory vypůjčené z mechaniky. Na jeho dvojím pojetí úlohy teorie cen je možno vidět, že Böhm byl velice ovlivněn myšlenkami Johna Stuarta Milla. Dokázal bych ho přesvědčit jedině tehdy, kdybych už měl jasno v základních otázkách. Sám jsem ale byl ještě pod vlivem Milla. Teprve o několik let později jsem byl schopen Böhm-Bawerkovu doktrínu vyvrátit. Když jsem napsal esej věnovaný kritice Mengerových a a Böhmových teorií, věřím, že jsem tím postavil trvalý pomník těmto svým učitelům.

V kapitole pojednávající o struktuře směnných poměrů mezi jednotlivými měnami jsem se snažil nově zformulovat Ricardovu doktrínu, která byla zatlačena do pozadí teorií „platební bilance". Brzy poté Gustav Cassel prezentoval Ricardovu doktrínu v poněkud nevhodné formě a označil ji za „teorii parity kupní síly". Ve dvacátých letech se o ní mluvilo jako o Casselově teorii (pokud s ní člověk souhlasil) nebo o Misesově teorii (pokud s ní člověk nesouhlasil). Ale znovu opakuji, byla to původní Ricardova teorie.

Druhý velký problém, o kterém moje kniha pojednávala, se týkal fiduciárních platebních prostředků. Musel jsem vytvořit nové termíny, abych překonal převládající zmatky ohledně používání termínu „úvěr". Pokud se nerozlišuje mezi „věcným úvěrem" [Sachkredit] a „oběžným úvěrem" [Zirkulationskredit] (Machlup nabídl výstižný překlad do angličtiny transfer credit a created credit), pak se použitelných výsledků nikdy nedobereme. Teprve potom, když si tento rozdíl uvědomíme, můžeme doktrínu „elasticity" bankovních platebních prostředků korektně kritizovat. Tím je uvolněna i cesta k monetární teorii ekonomického cyklu. Dostalo se jí té cti, že byla nazvána rakouskou teorií ekonomického cyklu.

V poslední části své knihy se zabývám věcmi, které v té době byly ve středu zájmu, hlavně měnou a problémy bankovnictví. V závěru poukazuji na to, že převládající pojetí bankovnictví bude mít své katastrofické následky.

Jak se dalo čekat, byla moje kniha německými odbornými časopisy ostře odmítnuta. Z toho jsem si nic nedělal. Věděl jsem, že moje názory prověří až čas. Nové knihy, které kritici „ztrhají", mívají svou trvalou hodnotu. Kdo říká pouze to, co si ostatní přejí slyšet, by udělal lépe, kdyby mlčel. Knapp, Benedix, Liefmann, Diehl, Adolf Wagner a Bortkiewitz, v té době v Německu oslavovaní „měnoví teoretici", jsou všichni již dávno zapomenuti.

Prvním ekonomem, který moji knihu pochválil, byl Benjamin Anderson, a to ve své práci The Value of Money, která vyšla v roce 1917. Protože Rakousko bylo v té době se Spojenými státy ve válce, dostala se mi do rukou až o dva roky později.

John Maynard Keynes recenzoval moji knihu v prvním čísle Economic Journal,[1] které vyšlo po vypuknutí války. Pan Keynes na začátku recenze napsal několik slov chvály: „...knize se nedají upřít jisté kvality... kniha je vědeckou v tom nejvyšším možném stupni." Avšak jejím celkovým vyzněním byl pan Keynes velmi zklamán.

Moje kniha se mu zdála „nekonstruktivní" a „neoriginální". A dodává: „Člověk tudíž zavírá knihu s pocitem zklamání, že mu autor tak inteligentní, tak objektivní a tak sečtělý nakonec k jasnému porozumění podstatě jeho tématu pomohl tak málo." O šestnáct let později Keynes poznamenal, že jeho znalost německého jazyka je chabá. „V němčině dokážu porozumět jenom tomu, co už znám — takže nové myšlenky mi kvůli obtížnosti jazyka zůstávají utajeny."[2] Domnívám se, že nebyla tak docela moje chyba, že pan Keynes shledal mou knihu neoriginální a nekonstruktivní a že mu nepřinesla jasné pochopení problému.

Pozn.:

1. Economic Journal XXIV(1914): 417-419.

2. Keynes, A Treatise on Money, Londýn 1930: str. 199.

Komentáře