Rakouská teorie ekonomického cyklu

Ludwig von Mises

poslal:Finist

Monetární vysvětlení ekonomického cyklu není zcela nová záležitost. Anglická Currency School se již v minulosti snažila vysvětlit boom úvěrovou expanzí vzniklou vydáváním bankovek bez kovového krytí. Nicméně tato škola nebrala v úvahu, že bankovní účty, které lze kdykoliv vybrat prostřednictvím šeků, tedy běžné účty, hrají při úvěrové expanzi přesně tutéž úlohu jako bankovky. Z toho důvodu tedy může být úvěrová expanze výsledkem nejen nadměrného vydávání bankovek, ale také otevření nadměrného množství běžných účtů. Kvůli tomuto neporozumění se tudíž představitelé Currency School domnívali, že opakování ekonomických krizí lze zabránit legislativním omezením emisí bankovek bez kovového krytí, zatímco úvěrovou expanzi prostřednictvím běžných účtů ponechala bez povšimnutí. Peelův bankovní zákon z roku 1844 a obdobné zákony v jiných zemích tedy neměly zamýšlený účinek a z toho bylo mylně vyvozeno, že pokus o monetární vysvětlení ekonomického cyklu byl fakticky vyvrácen.

Druhý defekt Currency School spočíval v tom, že její analýza mechanismu úvěrové expanze a následné krize se omezovala na případ, kdy k úvěrové expanzi dochází jen v jedné zemi, zatímco v ostatních zemích zůstává bankovní politika konzervativní. Reakce, která nastává v tomto případě, je následkem efektu zahraničního obchodu. Interní růst cen povzbuzuje import a paralyzuje export. Kovové peníze plynou do zahraničí. Poté banky čelí vzrůstajícím požadavkům na proplacení peněžních instrumentů, které uvedly do oběhu (bankovek a běžných účtů), což vyvolá tlak na omezení úvěrování. Nakonec odliv kovu zastaví nárůst cen a dojde k opačnému pohybu. Currency School analyzovala pouze tento konkrétní případ, neuvažovala o úvěrové expanzi probíhající v mezinárodním měřítku a ve všech kapitalistických zemích zároveň.

V druhé polovině devatenáctého století se mělo obecně za to, že tato teorie ekonomického cyklu je zdiskreditovaná a cyklus nemá nic společného s penězi a úvěrem. Wicksellův pokus (1898) [1] rehabilitovat Currency School nevzbudil žádnou pozornost.

Zakladatelé rakouské ekonomické školy — Carl Menger, Böhm-Bawerk a Wiesner — se o problém ekonomického cyklu nezajímali. Analýza tohoto problému se stala úkolem druhé generace rakouských ekonomů. [2]

Vydáváním fiduciárních platebních prostředků, čímž myslím bankovky bez kovového krytí a běžné účty nekryté zlatou rezervou, se banky ocitají v pozici, kdy mohou způsobit podstatnou úvěrovou expanzi. Vytváření těchto dodatečných fiduciárních prostředků jim umožňuje expandovat úvěry daleko za mez danou jejich vlastním kapitálem a fondy, které jim byly svěřeny jejich klienty. V tomto případě intervenují na trhu jako „dodavatelé" dodatečného úvěru, který byl jimi vytvořen, a tak způsobí snížení úrokové míry pod úroveň, na níž by byla bez této intervence. Snížení úrokové míry stimuluje ekonomickou aktivitu. Projekty, které by se nejevily „ziskové" při vyšší úrokové míře a nebyly by tudíž započaty, jsou nyní považovány za „ziskové" a mohou být zahájeny. Tato aktivita vede ke zvýšení poptávky po materiálech a práci. Ceny výrobních prostředků a mzdy rostou a rostoucí mzdy poté vedou ke zvyšování cen spotřebního zboží. Kdyby se banky zdržely další expanze úvěrů a omezily se na to, co již udělaly, pak by se ekonomický boom rychle zastavil. Pokud banky pokračují v nastoupeném kurzu, nadále rozšiřují úvěr ve větším a větším měřítku, ceny odpovídajícím způsobem porostou.

Tento vzestupný pohyb ovšem nemůže trvat donekonečna. Materiální výrobní prostředky a dostupná práce nebyly nijak navýšeny; jediné, co bylo zvětšeno, je množství fiduciárních prostředků, které mohou hrát tutéž roli jako peníze při oběhu zboží. Výrobní prostředky a práce, jež byly přesunuty k novému podnikání, musely být jinému podnikání odebrány. Společnost není dostatečně bohatá, aby umožnila vytvoření nových podniků bez toho, aniž by se muselo odebrat jiným. Dokud úvěrová expanze pokračuje, tak si tohoto lidé nepovšimnou. Ovšem expanze nemůže pokračovat neomezeně dlouho. Při pokusu zabránit náhlému zastavení tohoto vzestupného pohybu (a kolapsu cen, který je následkem) vytvářením většího a většího množství úvěrů bude následkem neustálý a stále se zrychlující nárůst cen. Inflace a boom však mohou pokračovat jen tak dlouho, dokud si veřejnost bude myslet, že se vzestup cen v blízké budoucnosti zastaví. Jakmile veřejnost nabude dojmu, že není žádný důvod očekávat zastavení inflace a že ceny budou nadále růst, vypukne panika. Nikdo nechce peníze držet, protože jejich držba implikuje větší a větší ztráty z jednoho dne na druhý; každý pospíchá vyměnit si svoje peníze za zboží, lidé nakupují věci, pro které nemají žádné využití, aniž by hleděli na cenu, jen aby se zbavili peněz. Tento fenomén, známý jako „útěk k reálným hodnotám", nastal v Německu a v dalších zemích, které následovaly politiku prodloužené inflace. Ceny komodit enormně vzrostly, zatímco cena peněz spadla téměř k nule. Hodnota měny pak kolabuje stejně jako v Německu v roce 1923.

Pokud se naopak banky rozhodnou úvěrovou expanzi včas zastavit, aby zamezily kolapsu měny, a boom tak zabrzdí, vyjde záhy najevo, že falešné zdání „ziskovosti" vytvořené úvěrovou expanzí vedlo k neospravedlnitelným investicím. Mnoho podnikatelských a obchodních aktivit, které byly započaty díky umělému snížení úrokové míry a stejně uměle zvýšeným cenám, se již jako ziskové nejeví. Některé podniky svoje aktivity omezí, jiné je ukončí nebo zkrachují. Ceny klesnou, po boomu následují krize a deprese, které jsou kulminací období neopodstatněných investic vyvolaných úvěrovou expanzí. Projekty, které vznikly proto, že se v umělých podmínkách vytvořených na trhu úvěrovou expanzí a zvýšením cen jevily „ziskové", přestanou být „ziskovými". Kapitál investovaný do těchto podniků je ztracen v tom rozsahu, v jakém je v nich utopen. Ekonomika se musí vyrovnat s těmito ztrátami i se situací, kterou přinesly. V takovém případě je nejdůležitější omezit spotřebu a šetřením vybudovat nové fondy kapitálu, aby se výrobní aparát mohl přizpůsobit potřebám skutečným, a nikoliv umělým, které by nikdy nemohly vyvstat a být pokládány za reálné, s výjimkou případu chybné kalkulace „ziskovosti" založené na expandovaném úvěru.

Umělý „boom" byl vyvolán úvěrovou expanzí a snížením úrokové míry následkem intervence bank. Je pravdou, že během období úvěrové expanze banky obvykle postupně zvyšují svoji úrokovou míru, která z čistě aritmetického hlediska skončí výše, než byla na počátku boomu. Toto zvyšování úrokové míry nicméně obvykle nepostačuje k tomu, aby se rovnováha na trhu obnovila a nezdravý boom se zastavil. Na trhu s neustále rostoucími cenami musí hrubá úroková míra zahrnout nejen úrok z kapitálu v striktním smyslu — tedy čistou úrokovou míru — ale i další prvek představující kompenzaci za zvýšení cen během doby půjčky. Pokud ceny neustále rostou a pokud dlužníci mohou následkem toho získat vyšší příjmy z prodeje zboží, které nakoupili za vypůjčené peníze, budou tak schopni platit vyšší úroky, než by mohli platit v období stabilních cen. Kapitalisté na druhé straně nebudou za těchto okolností ochotni půjčovat, pokud úrok nebude zahrnovat kompenzaci ztrát způsobených snížením kupní síly peněz. Pokud banky při stanovování hrubé úrokové míry tyto požadavky nevezmou v úvahu, budou jejich úrokové míry považovány za příliš nízké, i kdyby z čistě aritmetického hlediska byly daleko vyšší než ty, které existovaly za „normálních" podmínek. Z důvodu zrychlujícího se znehodnocování marky v Německu na podzim roku 1923 tudíž mohl být úrok několik set procent považován za příliš nízký.

Jakmile následkem změny bankovní politiky nastane zpětný pohyb ekonomického cyklu, stane se kvůli všeobecné úvěrové restrikci mnohem obtížnější půjčky získat. Následně velmi rychle stoupne úroková míra a může dojít k náhlé panice. Poté může úroková míra opět poklesnout. Je vskutku dobře známým jevem, že uprostřed deprese ani velmi nízká úroková míra — z aritmetického úhlu pohledu — k stimulaci ekonomické aktivity nepostačuje. Rezervy hotovosti jednotlivců a bank rostou, likvidita je akumulována a přesto deprese pokračuje. V současné [1936] krizi nabyla akumulace těchto „neaktivních" rezerv z určitých důvodů mimořádných rozměrů. Kapitalisté se přirozeně snaží vyhnout riziku ztrát vyplývajícímu z devalvace měny, kterou různé vlády zvažují. Pokud výrazné monetární riziko, které obnáší držení dluhopisů či jiných úrok nesoucích cenných papírů, není vykompenzováno odpovídajícím zvýšením úroku, dávají kapitalisté přednost držení svých fondů ve formě, která jim umožňuje chránit své peníze před ztrátami, inherentními v eventuální devalvaci, rychlou konverzí na jinou měnu, která v tom okamžiku není devalvací ohrožena. To je velmi jasný důvod, proč v současnosti kapitalisté váhají uvázat se dlouhodobějšími investicemi k určité měně. Proto dovolují svým bankovním účtům růst, ačkoliv z nich mají jen velmi nízký úrok, a hromadí zlato, které nejenže nenese úrok, ale zahrnuje i náklady na skladování.

Dalším faktorem působícím na prodloužení období deprese je rigidita mezd. Mzdy zvýšené v období expanze by se měly v období kontrakce snížit. Nejen nominální mzdy, ale reálné mzdy. Úspěšným zabráněním snižování mezd během období deprese vytvořili politici a odbory z nezaměstnanosti masivní a trvalý fenomén. Navíc tato politika může zdržovat oživení donekonečna. Normální stav se nemůže vrátit, dokud se mzdy a ceny nepřizpůsobí množství peněz v oběhu.

Veřejné mínění právem považuje konec boomu a krizi za následek politiky bank. Banky by bezpochyby mohly nepříznivý vývoj po nějakou dobu pozdržet. Mohly by v politice úvěrové expanze pokračovat. Avšak — jak jsme si již řekli — nemohou v ní pokračovat donekonečna, aniž by riskovaly naprostý kolaps peněžního systému. Pokud nechtějí nechat peněžní a úvěrový systém v troskách, musí banky zatáhnout za brzdu dříve, než nastane katastrofa. Čím delší je období úvěrové expanze a čím déle banky změnu svojí politiky odkládají, tím horší budou následky chybných investic a nezřízené spekulace charakterizující období boomu. Výsledkem pak bude delší období deprese a pomalejší návrat k normální ekonomické aktivitě.

Často bylo navrhováno „stimulovat" ekonomickou aktivitu a „přitlačit na pumpu" pomocí další úvěrové expanze, která by ukončila depresi a přinesla oživení a návrat do normálních podmínek. Zastánci této metody ovšem zapomínají, že díky ní sice mohou překonat momentální obtíže, v nepříliš vzdálené budoucnosti však určitě vytvoří situaci ještě horší.

Nakonec bude nutné pochopit, že pokusy uměle snížit úrokovou míru skrze úvěrovou expanzi mohou přinést pouze dočasné výsledky a že po počátečním oživení bude následovat hlubší propad, který se projeví jako kompletní stagnace obchodní a průmyslové aktivity. Ekonomika nebude schopna rozvíjet se harmonicky a hladce, dokud nebudou jednou provždy odstraněna všechna umělá opatření ovlivňující úroveň cen, mezd a úroků, jak jsou určeny volnou hrou ekonomických sil.

Není úkolem bank odstraňovat pomocí úvěrové expanze následky vzácnosti kapitálu nebo špatné ekonomické politiky. Je zajisté neblahé, že návrat k normálním ekonomickým poměrům je dnes oddalován destruktivní politikou spoutávání obchodu, zbrojením a až příliš reálným strachem z války, nemluvě o rigiditě mezd. Situaci však nelze napravit bankovními opatřeními a úvěrovou expanzí.

Na předcházejících stránkách jsem uvedl pouze stručný náčrt monetární teorie ekonomických krizí. Je bohužel nemožné v prostoru vymezeném pro tento článek zacházet do větších detailů; ti, které toto téma zajímá, mohou najít více v publikacích zmíněných v poznámkách.

Tento esej původně vyšel pod názvem La Theorie dite Autrichienne de Cycle Economique v bulletinu Societe Belge d'Etudes et d'Expansion (1936): 459-464.

[1] Knut Wicksell, Interest and Prices, překlad R. F. Kahn, (New York: Augustus M. Kelley, 1965).

[2] Zásadní rakouské práce o teorii ekonomického cyklu [do roku 1936]: Mises, The Theory of Money and Credit (New York: Foundation for Economic Education, 1971; překlad druhého německého vydání, 1924; původně vyšlo v roce 1912); Mises, Monetary Stabilization and Cyclical Policy (1928) přetištěno v On the Manipulation of Money and Credit, (Dobbs Ferry, N. Y.: Free Market Books, 1978; původně vydáno jako monografie v němčině); Friedrich A. von Hayek, Monetary Theory and the Trade Cycle (New York: Augustus M. Kelley, 1966; reprint anglického vydání 1933, původně vydáno v němčině v roce 1929); Hayek, Prices and Production (New York: Augustus M. Kelley, 1967; reprint druhého revidovaného vydání 1935, původně vydáno v roce 1931); Fritz Machlup, Führer durch die Krisenpolitik (1934); Richard von Strigl, Capital and Production, (Auburn, Al: Ludwig von Mises Institute, 1995; překlad vydání z roku 1934); nejlepší analýza současné krize Sir Lionel Robbins, The Great Depression (Freeport, R. I.: Books for Libraries Press, 1971; reprint vydání z roku 1934).

Komentáře