Řešení ekonomických krizí a keynesiánství – 2 díl

Finist

 

Protože od prvního článku zabývajícího se Sayovým zákonem (Jak neřešit ekonomické krize) uplynula nějaká doba a možná ne všichni zdejší čtenáři považují otázky s ním spojené za definitivně zodpovězené, rozhodl jsem se přinést ještě jedno pokračování.

Nejprve se podívejme na to, co bych nazval keynesiánstvím v jeho ryzí podobě:

http://www.youtube.com/watch?v=6yhIo3zqCnI

 

Od té doby Krugman názory nijak nezměnil a NYT i HN mu je rády tisknou:

http://hn.ihned.cz/c1-39204690-paul-krugman-nocni-mury-baracka-obamy

 

A zdatně mu sekunduje Nancy Pelosi

http://ekonomika.ihned.cz/c1-39214910-usa-resi-jak-zkrotit-deficity-bily-dum-zvazuje-zvlastni-komisi

 

Nyní tedy pojďme k tomu, kde se Keynes mýlil a proč takovéhle plány na řešení ekonomické krize nemohou fungovat. K tomu nám, stejně jako minule, poslouží Hazlittův vynikající rozbor z jeho knihy „ Selhání nové ekonomie" (Pro zájemce — v odkazu v angličtině). Pro zdejší čtenáře jsem vybral část 23 kapitoly, která je kritikou 23 kapitoly v Obecné teorii J. M. Keynese (Hazlittova kritika je uspořádaná tak, aby její kapitoly odpovídaly kapitolám v Obecné teorii). Jádrem sporu je zde opět Sayův zákon a Keynesova chvála merkantilistů 17. století. Kdo by si chtěl přečíst překlad celé Hazlittovy kapitoly, najde ji zde. (a je to doporučená volba). Pro ostatní je zde část s hlavním jádrem argumentace.

 

6. Mandeville, Malthus a Misers

 

Oddíl VI v Keynesově 23 kapitole shrnuje diskusi o anticipaci Keynesiánské teorie podspotřeby Bernardem Mandevillem, Thomasem Malthusem a J. A. Hobsonem. Začíná ovšem citací z Mercantilism od profesora E. Heckschera o v šestnáctém a sedmnáctém století „hluboce zakořeněné pověře o užitečnosti luxusu a zlu spořivosti. Spořivost byla vnímána jako příčina nezaměstnanosti a to ze dvou důvodů: v prvé řadě se věřilo, že reálný příjem se sníží o to množství peněz, které nevstoupí do směny a za druhé se věřilo, že spoření stahuje peníze z oběhu."[7]

Je od Keynese hezké, že nám sám poskytuje tuto citaci, která perfektně shrnuje jeho hlavní „příspěvek" k ekonomickému myšlení.

Náhoda tomu ovšem chtěla, že ačkoliv Keynes mnohokrát cituje z Heckscherovy dvoudílné práce a komentuje tyto citáty slovy obdivu k merkantilistickému myšlení, některé pasáže podezřele vynechává. Například tuto pasáž o francouzském merkantilismu sedmnáctého století:

„Odhaduje se, že v přímé spojitosti s těmito ekonomickými opatřeními přišlo o život okolo 16 000 lidí, částečně díky popravám a částečně díky ozbrojeným střetům s pohraničními strážemi, nepočítaje pak mnohem větší množství těch, kteří byli posláni na galeje nebo potrestáni jiným způsobem. Například ve Valenci bylo při jednom přelíčení 77 lidí posláno na galeje, jeden byl zproštěn obvinění a jeden omilostněn. Ale ani tyto tvrdé postihy nezabránily dalšímu pašování a barvené látky z dovozu se šířily mezi všemi třídami francouzské populace."[8]

Prezentoval by nám toto Keynes jako další příklad „realismu" merkantilistického myšlení, „které zasluhuje rehabilitaci a úctu?"

Keynes poté cituje rozsáhlé pasáže z Mandevillovy Bajky o včelách, která poprvé vyšla v roce 1714.

V této pozoruhodné básni je mnoho moudrosti, ale také mnoho omylů. Keynes má v oblibě tu mylnou část a cituje výhradně ty pasáže, které mají ukazovat, že prosperita je zvyšována výdaji a luxusním životním stylem a snižována šetrností, umírněností a úsporami. Je trochu pozdě vyvracet tyto Mandevillovy omyly; to klasičtí ekonomové zvládli velice dobře a já si ušetřím práci. Mimo to budeme mít příležitost podívat se na odpověď na tutéž doktrínu formulovanou daleko vyspělejším způsobem Malthusem.

Poté, co pochválil Pettyho za jeho prohlášení z roku 1662 ospravedlňující „zábavné podniky, triumfální oblouky, velkolepé dvorské průvody a podívané, etc." na základě toho, že peníze takto vynaložené potečou zpátky do kapes tesařů, pekařů, krejčích a ševců (str. 359), a poté, co v protikladu zkritizoval gladstoniánské státní finance šetřící každou pencí (str. 362), se Keynes dostává k „pozdější fázi Malthuse," kdy „tvrzení o nedostatečné efektivní poptávce nabylo definitivní podoby jako vědecké vysvětlení nezaměstnanosti" (str. 362) Z Malthuse cituje prakticky celé dvě strany. Já z nich vyberu dvě pasáže, jelikož je poučné rozpoznat, co je v Malthusových názorech pravdivé a co je chybou:

 

„Adam Smith tvrdil, že kapitál je zvyšován spořením, že každý šetrný člověk je veřejným dobrodincem, že zvyšování bohatství závisí na přebytku výroby nad současnou spotřebou. To, že jsou tato tvrzení do značné míry pravdivá, je naprosto nepochybné..."[9]

 

Je důležité si všimnout, že Malthus, na rozdíl od Mandevilla a Keynese, nezpochybňuje šetrnost jako takovou, ale jen to, co považuje za nerozumný rozsah šetrnosti.

 

„Je docela očividné [pokračuje], že nejsou pravdivé v nekonečném rozsahu, a že princip spoření, posunutý do svého maxima, by zničil motivy k produkci. Pokud by se všichni spokojili s tím nejprostším jídlem, nejchudším oblečením a nejmenšími domy, tak je jisté, že žádné jiné jídlo, oblečení a bydlení by neexistovalo."[10]

 

V další části (která je pozoruhodná tím, jak selhává v pochopení základní pravdy Sayova zákona) se Malthus táže: „Co by se stalo s poptávkou po komoditách, kdyby veškerá spotřeba, vyjma chleba a vody, byla odložena o půl roku?"[11]

Závěry, ke kterým dospěl Malthus na základě toho, co zde bylo citováno, jsou zcela pravdivé, pokud přijmeme docela nerealistické předpoklady, na kterých jsou založeny. Potichu předpokládá, že všichni mají přibližně tentýž příjem, a že se každý neustále snaží vyprodukovat víc, než má zájem spotřebovat. Explicitně pak předpokládá, že „každá" osoba se spokojí s tím nejprostším domem, etc. a že odloží všechnu spotřebu vyjma chleba a vody.

Je ale poněkud obtížné si představit komunitu, kde by všichni (nebo podstatné procento populace) jednali tak iracionálním způsobem, jaký Malthusova hypotéza předpokládá. Může být pravdou, že některé národy a komunity jsou chudé, protože většina lidí je v nich spokojena s nízkým životním standardem. Ale tyto komunity nejsou chudé proto, že by se snažily ušetřit příliš z toho, co vyprodukují, ale jednoduše proto, že neprodukují. Jejich charakteristickým znakem není šetrnost, ale lenost, nepředvídavost nebo nezodpovědnost. Žijí ze dne na den a periodicky je sužují nemoci nebo hlad, protože nevyprodukovali dost toho, s čím by se mohli přenést přes období špatných sklizní. Lidé, kteří žijí v komunitě, jenž produkuje více než je potřeba k holému přežití, jsou z velké většiny také lidmi, kteří chtějí žít a utrácet nad úrovní potřebnou k holému přežití. Komunita, kde by se každý snažil pracovat a vydělat desetinásobek nad úrovní přežití, ale přesto se spokojil jen s životní úrovní holého přežití, by byla komunita s psychologií tak iracionální, že ani nestojí moc za to zkoumat její fungování příliš detailně.

Ale i když budeme předpokládat takovou komunitu s takovou psychologií, bylo by si klidně možné představit její úspěšné přežití oněch šesti měsíců v Malthusově rétorické otázce. Zkrátka by investovala svoje peníze do produkce kapitálového zboží, průmyslová odvětví produkující kapitálové zboží by poskytla dostatek pracovních míst a dokonce by mohla mít i zisk, za předpokladu, že by to bylo kapitálové zboží, po kterém je skutečná poptávka a komunita by se po šesti měsících vzdala svojí spartánské střídmosti a použila svůj příjem k tomu, aby nakoupila další spotřební zboží, které nové kapitálové vybavení umožnilo vyprodukovat. Mnoho zemí udělalo něco ekvivalentního v době války, když jejich populace přežívala s minimální spotřebou a vyráběla zbraně pro bojující armády.

Teď se přesuneme od Malthusových násilných hypotéz k méně nerealistickým, ale přesto stále velmi zjednodušeným předpokladům, že existují dvě příjmové třídy. Jedna tvoří devět desetin z populace a má příjem na hlavu x dolarů, který celý utratí, zatímco zbývající desetina populace má příjem na hlavu 3x dolarů, ale skládá se výlučně ze skrblíků, kteří utratí jen x dolarů a ročně uspoří 2x dolarů. To je komunita, která (za předpokladů, že jsou očekávání výrobců založena na této situaci) bude konstantně bohatnout. Skrblíci investují své peníze do kapitálového vybavení, to užito ke zvýšení produkce spotřebního zboží, zlepšení jeho kvality a snížení ceny. Reálné příjmy jak masy tak skrblíků budou růst (jelikož dle hypotézy masy budou stále utrácet celý svůj příjem a bohatí skrblíci budou individuálně mít životní úroveň stejnou jako masy a všechny svoje přebytky investují do výroby) a tak se bude spotřeba, produkce a úspory zvyšovat pari passu.

Předpokládejme, že změníme názvy našich tříd a nazveme horních 10 procent s příjmem 3x kapitalisti a dolních 90 procent s příjmem x dělníci. Pak je implikováno podle tvrzení Mandevillů, Malthusů a Keynesů, že (za předpokladu, že dělníci nemají žádný přebytek, který by ušetřili) kapitalisté maximalizují prosperitu utracením celého svého příjmu, ale vyvolají depresi, když budou utrácet za spotřebu jen tolik, jako utrácejí dělníci a ušetří a investují (nebo jen budou marně hledat investiční příležitost) zbylé dvě třetiny svých příjmů.

Nic ale nemůže být dále od pravdy. Pokud by kapitalisté utratili všechen svůj příjem za luxusní životní styl, tak by neexistovaly žádné kapitálové investice. V tom případě by se nijak nezvyšovala produkce a neklesaly ceny zboží, tudíž by nenastalo ani zvyšování reálných příjmů a spotřeby. Pokud by ale kapitalisté ušetřili a investovali veškerý přebytek svého příjmu nad úrovní dělnického příjmu, pak by všechny tyto investice nezbytně šly do kapitálového vybavení, které by zvýšilo produkci zboží masové spotřeby. Investice by nejen vytvořily pracovní místa (což je jediný následek, který Keynes rozpoznal), ale zvýšily by průměrnou produktivitu práce. Zvýšily by produkci spotřebního zboží, snížily cenu zboží, zvýšily průměrnou mezní produktivitu práce a průměrné reálné mzdy.

Krátce řečeno, dokonce i za těchto extrémních předpokladů, že kapitalisté či horní třída neutratí za spotřebu více než dělníci, či dolní třída, vůbec nemusí chybět „odbytiště" či investiční příležitosti. Výroba bude růst s novými kapitálovými investicemi a reálné mzdy budou růst společně s dodatečným produktem.

A zcela v protikladu k Mandevillově-Malthusově-Keynesově tvrzení tato extrémní šetrnost ze strany kapitalistů nejenže nezpomalí ekonomický pokrok; maximalizuje ho. A konkrétně maximalizuje pokrok mas, protože kapitalisté si nebudou per capita brát z koláče spotřebního zboží více než dělníci. Místo aby kapitalisté utráceli za ostentativní luxus a výstřední životní styl, jejich investice zvýší produkci a zlepší životní úroveň mas.

Mimo to nenávist a závist, které hrají tak velkou úlohu v plánech revolučních sociálních reformátorů, by takovým chováním kapitalistů byly minimalizovány. Nebyla by zde sice rovnost příjmů, ale byla by rovnost ve spotřebě. Ostentativní a výstřední životní styl na straně bohatých, doprovázený Veblenovým „viditelným mrháním", které implikují doporučení Keynesiánců, je přesně tím, co nejvíce rozdmychává závist, nenávist a sociální nepokoje.[12]

To je náš závěr, ke kterému jsme se dostali i za našich extrémních předpokladů dvou příjmových tříd, z nichž ta vrchní uspoří veškerý přebytek svého příjmu. Tyto závěry bychom mohli ještě zobecnit a přiblížit se tak realitě. Pokud ale neexistuje důvod obávat se nedostatku investičních příležitostí nebo „odbytišť" dokonce i za předchozích extrémních předpokladů, je samozřejmě ještě menší důvod se ho obávat za umírněnějších a realističtějších předpokladů.

 

7. Příspěvek Milla

 

Takže když se nakonec na tuto záležitost podíváme blíže, zjišťujeme, že Gladstone a Benjamin Franklin se svou moudrostí „šetřit každou pencí" byli konec konců lepšími ekonomy, v každém smyslu toho slova, než Petty se svými „zábavnými podniky, triumfálními oblouky, velkolepými dvorskými průvody a podívanými, etc.", nebo Mandeville se svými livrejemi, kočáry a zázračnými paláci, nebo Keynes se sklonem ke spotřebě.

Nepřeji si ovšem, abych byl chápan tak, že doporučuji spartánský život nebo skrblictví komukoliv, kdo si může dovolit něco lepšího. Naopak jsem nakloněn souhlasit s Malthusem, který se v předmluvě ke svým Principles of Political Economy vyjádřil takto:

„Tyto dva extrémy [rozhazovačnost a skrblictví] jsou očividné; z toho plyne, že musí existovat nějaký střední bod, ačkoliv by ho politická ekonomie nemusela být schopna objevit, kde, pokud vezmeme v úvahu jak schopnost produkovat tak vůli spotřebovávat, bude povzbuzení ke zvyšování bohatství největší."

Nějaký přesný optimální bod by mohl být dosažen jen za předpokladu dokonalé předvídavosti ze strany investorů, výrobců a spotřebitelů. Ale může být přibližně dosažen aplikací obyčejné obezřetnosti, kultivovaných zvyklostí a zdravého rozumu. V každém případě je pak racionální šetrnost stále ctností, spoření není ekonomickým zločinem a nikdo nemá povinnost (ani ve smyslu morálním a ani během krize) utrácet a rozhazovat. Jisté je to, že optimální vztah mezi úsporami a utrácením nikdy nemůže určit algebra, akademici nebo vládní byrokraté. Dokud budou spotřebitelé následovat svoje vlastní inklinace, tak budou dělat chyby, ale daleko pravděpodobněji a nesrovnatelně blíže se přiblíží onomu pomyslnému optimu.

Je podivné, že ve svém historickém přehledu od merkantilistů, Mandevilla a Pettyho přes Malthuse k J. A. Hobsonovi a Majoru Douglasovi, se Keynes nikde nezmiňuje o Johnu Stuartu Millovi. Přesto v Principles of Political Economy napsal Mill pasáž, která se dá číst jako přímé vyvrácení Keynesových teorií utrácení. Bylo to totiž přímé vyvrácení oněch pradávných chyb, které se Keynes snažil oživit. Mill zde vyslovuje „fundamentální teorém," že „poptávka po komoditách není poptávkou po práci."[13]

 

„Tento teorém, že nakupovat produkty neznamená dávat zaměstnání pracovníkům; že poptávka po práci je dána mzdami, které předcházely produkci a nikoliv poptávkou, která může existovat pro komodity vzešlé z produkce; je tvrzením, které si zasluhuje důkladné vysvětlení. Vnímáno běžným člověkem to vypadá jako paradox; a dokonce i mezi slavnými politickými ekonomy mohu stěží najít takové, s výjimkou pana Ricarda a pana Saye, kteří by si toto plně uvědomovali. Všichni ostatní se občas vyjádřili v tom smyslu, jako kdyby osoba, která si kupuje komodity vytvořené prací, zaměstnávala tuto práci a vytvářela po ní poptávku tak skutečně a ve stejném smyslu, jako kdyby jí přímo vyplácela mzdy. Není divu, že politická ekonomie postupuje pouze pomalu, když takové otázky ještě zůstávají otevřené. Já tvrdím, že pokud má být poptávkou po práci chápána ta poptávka, díky níž jsou mzdy zvyšovány nebo se zvyšuje počet zaměstnaných pracovníků, tak poptávka po komoditách nedává vzniknout poptávce po práci. Mám za to, že osoba, která si kupuje komodity pro svoji vlastní spotřebu, neprokazuje pracující třídě žádné dobro; a je to pouze tehdy, když se zdrží spotřeby a vydá svoje peníze na přímé platby pracovníkům výměnou za práci, kdy prospívá pracujícím třídám nebo přispívá k jejich zaměstnanosti."[14]

 

Ti z dnešních ekonomů, kteří znají tuto pasáž, předpokládají, že je celá neplatná, protože je založena na teorii mzdového fondu místo na teorii mezní produktivity.[15] Takové zbrklé odmítnutí ovšem zachází příliš daleko.

Je samozřejmě pravdou, nehledě na Millův argument, že $ 1 000 úspor a investic nedá zaměstnání více dělníkům než $ 1 000 spotřebního utrácení. Ale pomohou zvýšit mzdové sazby, protože v delším období zvýší mezní produktivitu práce, zatímco přímé spotřební utrácení nijak na zvýšení produktivity a mezd nepůsobí. Pokud by od sedmnáctého století existovalo pouze spotřební utrácení (plus údržba kapitálu), tak by dnes byly mzdy stejně nízké jako tenkrát a tři čtvrtiny současné světové populace by se vůbec nenarodily.

Mill, ačkoliv část jeho argumentu je mylná, měl oproti Keynesovi pravdu v tom, že zdůraznil, že „poptávka, díky které jsou mzdy zvyšovány" je v delším období pouze investiční poptávka, nikoliv spotřebitelská poptávka.

Nyní ale pojďme k daleko důležitější citaci z Milla, několika pasážím, které jsou mistrovskou odpovědí na Keynesovy omyly. Mill samozřejmě byl schopen anticipovat a odpovědět na ně, protože, jak jsme již viděli, většina těchto omylů je velmi stará.

Kniha, z níž pochází následující pasáže, je Millova Essays on Some Unsettled Questions of Political Economy. Tyto eseje byly sepsány v letech 1829 a 1830 (kdy bylo Millovi dvacet čtyři), osmnáct let před vydáním jeho Principles of Political Economy; ale vydány byly teprve v roce 1844. Na rozdíl od Principles, které vyšly asi v šedesáti vydáních,[16] tato kniha vždy byla těžko k sehnání. (V roce 1948 zařadila London School of Economic tuto práci do své „série přetisků vzácných prací o politické ekonomii" a udělala fotolitografickou reprodukci prvního vydání z roku 1844.)

Byla to pravděpodobně její nedostupnost, která způsobila, že v celé Keynesiánské kontroverzi za poslední čtvrt století nebyla Millova pozoruhodná esej „O vlivu spotřeby na výrobu" zmíněna ani „pro" ani „anti" Keynesiánci. Pro někoho, kdo příliš dlouho dlel v Keynesiánské bažině, by mohlo být její objevení šokem. Jde o dlouho zapomenutý poklad.

Jelikož jejich osmadvacet stran je těžko k sehnání, budu je zde citovat v určitém rozsahu. Ale před tím bych se ještě jednou rád vrátil k oné podivné intelektuální paralýze, která se zmocnila tolika současných ekonomů, když dojde na Keynese a jeho teorie. I když v nich najdou velké chyby, stále nedokáží přesvědčit sami sebe, že všechna ta oblaka dýmu Keynesovy reputace nevycházejí z žádného obhajitelného ohně a stále se snaží objevit nějaký originální příspěvek, který Keynes musel učinit. Dokonce i John H. Williams, poté, co sepsal drtivou kritiku Keynese, v níž předvídá, že „v delší perspektivě se bude tato vlna enthusiasmu pro ‘novou ekonomii' jevit jako extravagantní," se obává svých vlastních „předsudků" a snaží se „objektivně" pochválit nějaký Keynesův počin: „... Co nám dal konkrétně, je daleko silnější vědomí nutnosti spotřební analýzy, než jsme měli před tím."[17]

Potřebujeme toto „silnější vědomí"? Poslechněme si Milla z roku 1830:

 

„Mezi chybami [předklasických spisovatelů] které byly velmi zhoubné ve svých přímých následcích ... je nejvýznamější nadměrná důležitost přikládaná spotřebě. Velkým cílem legislativy v otázkách národního bohatství ... bylo vytvořit spotřebitele... Tento cíl, pod různými jmény jako rozšiřování spotřeby, urychlování peněžního oběhu, zvyšování peněžnách výdajů a někdy totidem verbis vyšší spotřeba, byl považován za velkou podmínku vzniku prosperity.

V současném stavu ekonomické vědy není nutné vyvracet tuto doktrínu v těch nejabsurdnějších formách nebo použitích. Na užitečnost velkých vládních výdajů pro účely povzbuzení průmyslu již dnes nikdo nevěří...

V protikladu k těmto zřetelným absurditám se dnes vítězně prosadila doktrína politických ekonomů, že spotřeba nikdy nepotřebuje povzbuzení... Osoba, která uspoří svůj příjem není o nic menším spotřebitelem než ta, která ho utratí: pouze spotřebovává odlišným způsobem; poskytuje jídlo a oblečení, nářadí a materiál produktivním pracovníkům. Spotřeba se tudíž vždycky odehrává v tom největším možném rozsahu, jaký výroba umožňuje; ale jsou dva druhy spotřeby, reproduktivní a neproduktivní. Ta první přispívá k množení národního bohatství, ta druhá ho snižuje. Co je spotřebováno jen k pouhému potěšení, to je pryč; co je spotřebováno pro reprodukci, zanechá komodity stejné hodnoty obvykle ještě s nějakým ziskem. Obvyklým efektem pokusů vlády podpořit spotřebu je pouze snížení úspor; to znamená podpoření neproduktivní spotřeby na úkor reproduktivní; snížení národního bohatství a i samotných prostředků, které by ho mohly zvyšovat.

Co země potřebuje, aby zbohatla, není nikdy více spotřeby, ale více produkce. Kde existuje produkce, tam si můžeme být jistí, že nikdy nebude chybět spotřeba. Výroba implikuje, že si výrobce přeje spotřebovávat; proč by jinak vykonával nepříjemnou práci? Nemusí si přát spotřebovat to, co vyrábí on sám, ale jeho motivem pro výrobu a prodej je touha kupovat. Tudíž pokud výrobci obecně produkují a prodávají více a více, tak také jistě nakupují více a více."

 

Poté se Mill se svou charakteristickou důkladností chce přesvědčit, „že žádné roztroušené částečky pravdy nezůstaly ztraceny a pohřbeny v troskách odhalené chyby." Pokračuje tudíž ve zkoumání „podstaty zdání, které dalo vzniknout víře, že velká poptávka ... a rychlá spotřeba ... jsou příčinou národní prosperity."

Na několika stranách Mill mluví o tom (o čem podle Keynesiánců žádný klasický ekonom nikdy nemluvil), proč může „velká část národního kapitálu po dlouhou dobu zůstat v nečinnosti. Roční produkce země se tehdy ani neblíží tomu rozsahu, který by byl možný, kdyby byly všechny zdroje zapojené do produkce, krátce řečeno, kdyby byl celý kapitál země ve stavu plné zaměstnanosti." (moje kurzíva)

„Tato nezaměstnanost části kapitálu," pokračuje Mill, „je cenou, kterou platíme za dělbu práce." Cena se zkrátka může měnit rychleji, než se jí přizpůsobí rozsáhlý výrobní proces založený na dělbě práce.

Poté, co toto Mill detailně rozvádí na deseti stranách, upozorní na bláznivost inflačních opatření:

 

„Z toho, co bylo řečeno je zřejmé, že období „čilé poptávky" jsou zároveň obdobími největší produkce: národní kapitál se dostane do stavu plné zaměstnanosti právě v těchto obdobích. To ovšem není důvodem, proč si přát takové časy; není žádoucí, aby byl všechen kapitál země plně zaměstnán. Jelikož kalkulace výrobců a obchodníků jsou nezbytně nedokonalé, vždycky existují nějaké komodity, jichž je větší či menší přebytek a na druhé straně nějaké jiné, jichž je nedostatek. Ve zdravé ekonomice tudíž vždycky existují někteří výrobci, kteří utlumují a nikoliv rozšiřují svoji výrobu. Pokud se všichni najednou snaží svou výrobu rozšiřovat, tak je to jasný důkaz toho, že jsou pod vlivem nějakého obecného klamu. Nejrozšířenější příčinou tohoto klamu je růst cen (ať už způsobený spekulací nebo měnou) který přesvědčí všechny obchodníky, že bohatnou. A tudíž se spekulace a zvyšování produkce skutečně odehrávají během procesu znehodnocování měny, dokud toto znehodnocování není odhaleno... Když je ale klam odhalen a pravda vyjde na povrch, tak musí snížit produkci těch komodit, jichž je relativní přebytek, jinak zbankrotují; a pokud během období vysokých cen postavili přádelny a objednali stroje, tak tyto kapacity budou pravděpodobně v nečinnosti."

 

Klasická škola byla Keynesiánci obviňovaná, že ignorovala samotnou existenci ekonomického cyklu. Pravda, Mill nepoužil tento termín. Ale napsal:

 

„Nadměrné naděje a nadměrné obavy se střídají v tyranské vládě nad myšlením většiny obchodní veřejnosti; obecná horlivost v nakupování a obecná nechuť nakupovat se navzájem střídají výše naznačeným způsobem v těsných intervalech. S výjimkou přechodných období zažíváme téměř vždy buď období velkého obchodního ruchu nebo období stagace; buď mají hlavní výrobci v téměř všech výrobních odvětvích více zakázek, než stíhají splnit, nebo mají sklady plné neprodaného zboží.

V tomto druhém případě se obvykle říká, že je zde obecný přebytek; a jelikož nikdo z ekonomů, kteří popírají možnost všeobecného přebytku, nepopřel možnost nebo dokonce časté projevování se fenoménu, který jsem právě popsal, sluší se ukázat, že tento termín, proti kterému mají námitky, je nepoužitelný na ten stav věcí, kdy většina komodit zůstává neprodaná, ve stejném smyslu, v jakém se říká, že existuje nadbytek nějaké jednotlivé komodity, když zůstane neprodaná ve skladech dodavatelů."

 

Poté pokračuje k následujícímu výkladu Sayova zákona (ačkoliv nezmíní jeho název):

 

„Kdokoliv nabízí komoditu k prodeji, touží obdržet nějakou komoditu výměnou a je tudíž kupujícím stejně jako prodávajícím. Prodávající a kupující u všech komodit, vzato dohromady, nezbytně musí být v přesné rovnováze; a pokud u jedné věci existuje více prodávajících než kupujících, u druhé věci musí být více kupujících než prodávajících.

Tento argument je nejlépe pochopitelný, pokud si představíme svět, kde probíhá pouze barter; a za tohoto předpokladu je také zcela platný. Když dvě osoby provedou barter, každá z nich je zároveň prodávajícím a kupujícím. Nemůže prodat aniž by zároveň nenakoupila. Dokud se nerozhodne koupit komoditu nějaké jiné osoby, tak neprodá tu svojí.

Pokud ovšem předpokládáme použití peněz, může se na první pohled zdát, že toto tvrzení již není přesně pravdivé.... Směna prostřednictvím peněz je tudíž, jak bylo často zdůrazňováno, v konečném důsledku stejná jako barter. Je zde ale tento rozdíl — v případě barteru je nákup a prodej spojený do jediné operace; prodáte co máte a koupíte co chcete v jednom nedělitelném aktu a nemůžete provést jedno aniž byste zároveň neprovedli i druhé. Účinkem peněz je, že umožňují rozdělit akt směny do dvou oddělených operací; jedna může být uskutečněna hned a druhá třeba až za rok, nebo kdykoliv, kdy se bude zdát žádoucí. Ačkoliv ten, kdo prodává, skutečně prodává jen proto, aby koupil, nemusí už koupit v tomtéž okamžiku, kdy prodává; a tudíž nemusí zvýšit okamžitou poptávku po jedné komoditě ve chvíli, kdy přispívá k nabídce jiné komodity. Když je nakupování a prodávání takto odděleno, může se stát, že v jednu chvíli zde bude obecná inklinace prodávat s tak malým zdržením, jak je to jen možné, doprovázena stejnou inklinací odložit většinu nákupů na pozdější dobu. Toto jistě nastává v oněch obdobích, která jsou popisována jako období obecného přebytku. A nikdo, po patřičném objasnění, nepopírá možnost vzniku obecného přebytku v tomto smyslu slova. Tento stav věcí, který jsem právě popsal, občas nastává a není nijak neobvyklý.

Když existuje obecná inklinace k prodeji a obecné váhání s nákupem, komodity řady druhů mohou zůstat dlouhou dobu neprodané a ty, které naleznou trh, se budou prodávat za nízkou cenu... Pro ty, kteří nemusejí prodávat je to stagnace a pro ty, kteří musejí, neštěstí...

Ovšem argument o nemožnosti všeobecného přebytku veškerých komodit je aplikovatelný i na tento případ, pokud si uvědomíme, že peníze samotné jsou rovněž komoditou. Pak musí být bezpochyby připuštěno, že nemůže zároveň nastat přebytek všech ostatních komodit a přebytek peněz.

I ti, kteří tvrdí, že v období, která jsem právě popsal, dochází k přebytku všech komodit, nikdy neříkají, že by peníze byly jednou z těchto komodit; obvykle mají za to, že zde není přebytek, ale nedostatek oběžného média. To, co nazývají obecným přebytkem, není přebytek komodit relativně ke komoditám, ale přebytek komodit relativně k penězům."

 

Pak Mill diskutuje o „preferenci likvidity" (opět aniž by použil tuto frázi):

 

„Z toho plyne, že lidé obecně, v tomto konkrétním čase, díky rozšířené nejistotě, preferují držet peníze před jakoukoliv jinou komoditou, aby se mohli vypořádat s nenadálými událostmi. Následkem toho se zvyšuje poptávka po penězích a poptávka po ostatních komoditách relativně klesá. V extrémních případech jsou peníze masově hromaděny; v mírnějších případech lidé pouze pozdrží vydání svých peněz nebo budou ignorovat nové příležitosti, za co je vydat. Ale výsledkem bude, že cena komodit bude klesat, některé se stanou neprodejné...

Je ovšem nanejvýš důležité si uvědomit, že obecný přebytek komodit v tom jediném smyslu, ve kterém je možný, znamená pouze dočasný pokles jejich ceny relativně k penězům. Nemůže to být trvalým jevem, protože při poklesu ceny se bezpochyby dojde k bodu, kdy pro velkou část lidí bude vlastnictví nějaké komodity lákavější než držení peněz. Předpokládat, že by na trhu mohlo dojít v nějakém jiném smyslu, než je tento, k přebytku všech komodit, v sobě obsahuje absurditu, že komodity by klesly v ceně relativně samy k sobě."

 

Mill poté odpovídá na Keynes-Hansenův úhybný manévr k „vyspělé ekonomice," ačkoliv měl asi štěstí, že ještě neznal tuto frázi. Tento omyl považuje za zdiskreditovaný jednu generaci před rokem 1830:

 

„Argument proti možnosti obecné nadvýroby je zcela přesvědčivý natolik, nakolik je aplikován proti doktríně, že země může akumulovat kapitál příliš rychle; že výroba tím, že se zvyšuje rychleji než poptávka, odsuzuje všechny výrobce k bídě. Toto tvrzení, jakkoliv to zní divně, bylo ještě před třiceti lety obecně přijímanou doktrínou; a zásluha těch, kteří ho vyvrátili, je mnohem větší, než se může zdát z extrémní očividnosti této absurdity, když je vyslovena ve své naivní prostotě. Je pravdou, že kdyby byly všechny potřeby všech obyvatel země plně uspokojeny, tak žádný další kapitál by nemohl najít zaměstnání; ale v takovém případě by ani nebyl žádný akumulován. Tak dlouho, dokud bude existovat jediná osoba, jenž nevlastní ten nejvybranější luxus, a která bude ochotná pracovat, aby ho získala, bude existovat pro kapitál zaměstnání... Nic nemůže být chiméričtějšího než víra, že by akumulace kapitálu přinesla chudobu a nikoliv bohatství, nebo že by jí pro tyto účely existovalo příliš. Nic nemůže být pravdivějšího než to, že je to produkce, která vytváří trh pro další produkci, a že každé zvýšení produkce, pokud se odehraje bez chybných odhadů a v těch proporcích, jak je diktují soukromé zájmy, vytváří nebo dává vzniknout nové poptávce.

Toto je pravda, kterou si političtí ekonomové uvědomili a kterou učí. ..."

 

A v posledním odstavci Mill shrnuje:

 

„Podstata doktríny spočívá v tvrzení, že nemůže existovat permanentní přebytek výroby nebo akumulace; ačkoliv lze připustit, že mohou existovat dočasné přebytky jakékoliv komodity uvažované zvlášť, nebo komodit obecně, nikoliv jako následek nadvýroby či nedostatečné poptávky, ale nedostatku obchodní důvěry."

 

Kdyby Keynesiánci znali tuto esej, přečetli si jí a pochopili včas, tak bychom mohli být ušetřeni jedné neplodné „revoluce" v ekonomii v posledním čtvrtstoletí.

 

8. J. A. Hobson a Major Douglas

 

Ideje J. A. Hobsona, kterého Keynes rozsáhle cituje, nyní vyžadují jen relativně krátkou diskusi. Hobson naštěstí formuloval svou teorii tak jasně, že jeho chyby jsou vidět na první pohled a lze na ně snadno odpovědět: „Zjistil jsem, že v otázce ctnosti neomezené spořivosti jsem se dopustil neodpustitelného hříchu" (str. 366). Samozřejmě pokud si neomezenou spořivost vyložíme tak, že by nikdo neměl nikdy utratit vůbec nic ze svého příjmu, tak by znamenala masovou sebevraždu, kterou ovšem žádný příčetný člověk nikdy nedoporučoval. Pokud má být problémem optimálního vztahu úspor a spotřeby otázka vzájemných poměrů a množství, tak ty nejsou specifikovány v žádné citaci z Hobsona, kterou nám Keynes prezentuje. Hobson obvykle útočí na „nepřiměřené spoření" (str. 368), nepřiměřené provozování zvyku šetřit" (str. 367),atd.  Samozřejmě cokoliv je „nepřiměřené," tak je to odsouzeno tímto adjektivem samotným, ale můžeme si pod tím představit cokoliv. Pokud by měl Hobson na mysli náhlé, neobvyklé a neočekávané odvrácení se od současné spotřeby k úsporám na což není předchozí struktura výroby uzpůsobena, pak by takové spoření samozřejmě mohlo způsobit dočasné potíže. Ale ani pak by nebylo jasné, jestli je náhlé spoření skutečnou příčinou škod, pokud nebudeme vědět, jestli je naprosto iracionální a bez příčiny, nebo jestli je to přirozená a racionální reakce na nějaký rušivý faktor.

V každém případě je jasné, že Hobson věří v existenci „obecné nadvýroby" (str. 367). A je to opět Sayův zákon, který nám říká, že obecná nadvýroba je nemožná. Co je možné je pouze nevyvážená výroba, špatně směřovaná výroba, výroba nesprávných věcí. To jsme ale zdůraznili již tolikrát, že je zbytečné to znovu rozvádět.

Tento oddíl 23 kapitoly by mohl Keynes pojmenovat: Já a někteří mí prominentní předchůdci, kteří také nikdy nepochopili Sayův zákon.

Keynes uzavírá tuto kapitolu několika slovy o Majoru Douglasovi: „Od války zde byla spousta heretických teorií podspotřeby, z nichž ta nejslavnější je teorie Majora Douglase" (str. 370). Samozřejmě od vydání Obecné teorie je tou nejslavnější heretickou teorií podspotřeby ta Keynesova. Ale Keynes pokračuje: „Detaily [Douglasovy] diagnózy, konkrétně jeho takzvaný teorém A+B, obsahují spoustu pouhých mystifikací" (str. 371).

A není také spousta zbytečných mystifikací v Keynesiánském teorému I+C, nebo teorému S = Y-C, nebo teorému Z = Φ(N), nebo teorému ΔN = kΔN₂, etc., etc.?

 

---

 

Pozn.:

 

7) E. Heckscher, Mercantilism (Londýn: Macmillan, 1935), II, 208.

8) Ibid., I, 173.

9) Předmluva k Malthusovým Principles of Political Economy, 1820, str. 8-9.

10) Ibid., str. 8-9.

11) Ibid., str. 363, poznámka.

12) Analýza účinků extravagance a šetrnosti bohatých na podmínky relativně chudších, viz Hartley Withers, Poverty nad Waste, 1914, výborná ač zanedbáváná kniha. Před První světovou válkou, v období znovu vzkvétajícího etatismu a inflacionismu, si ekonomové stále troufali obhajovat skromnost a hospodárnost. V tomto bodě bych chtěl citovat příklad z útlé knížečky od S. J. Chapmana, Political Economy, vydané Home University Library v roce 1912. Chapman mluví o „pobuřující chybě" které se dopustil Marryatův hrdina pan Midshipman Easy, když tvrdil, že díky hříchu extravagance „obíhají peníze" a to přispívá k „blahobytu a zaměstnanosti chudých." „Tento omyl je odhalen v okamžiku," komentuje Chapman, „když si připomeneme, že naše zaměstnání nakonec nemůže být závislé na potřebách jiných lidí, protože sami máme dost svých vlastních potřeb, aby nás jejich uspokojování udrželo plně zaměstnané. Přesto dodnes existují lidé, kteří ... tvrdí, že nadměrné spoření bohatých ... znamená menší zaměstnanost chudých. Ale úspory jsou nepřímým utrácením — utrácením za produktivní nástroje, které mohou zlevnit věci pro chudé — a ještě více mohou vyprodukovat pro chudé, pokud poptávka chudých musí v menším rozsahu soutěžit s poptávkou bohatých po spotřebním zboží." (str. 224-226)

13) Principles, Kniha I, Kapitola V, § 9.

14) Ibid.

15) Srovnej e.g., A. C. Pigou, Essays in Economics (Londýn: Macmillan, 1952), str. 232-235 a Edwin Cannan, A Review of Economic Theory, str. 109.

16) Srovnej Michael St. John Packe, The Life of John Stuart Mill (New York: Macmillan, 1954), str. 310.

17) American Economic Review, Květen, 1948, str. 289.

 

 

poslal sumavak, 28.11.2009, 2:27:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---