Poznámky a vzpomínky – Ludwig von Mises, část 7

9. Moje učitelské aktivity ve Vídni

poslal:Finist

Žádné jiné povolání pro mne nebylo tak přitažlivé jako universitní profesor. Brzy jsem poznal, že kvůli svým politickým názorům nikdy řádnou profesuru na německé universitě nedostanu. To bylo pro mě politováníhodné jen z toho důvodu, že jsem si musel na živobytí vydělávat neakademickou prací. Titul Privatdozent mi nabízel dost příležitostí k tomu, abych mohl vyučovat.

V roce 1913 jsem byl pozván na právní fakultu vídeňské university jako Privatdozent. Na jaře 1918 jsem získal titul „profesor extraordinarius". Žádného dalšího pokroku v akademické kariéře jsem nedosáhl. Předpokládám, že moje jméno bylo vyškrtnuto ze seznamu vyučujících v roce 1938, ale nacionální socialisté se neobtěžovali mě o tom informovat.

V prvních letech své akademické kariéry jsem přednášel, později jsem se omezil na vedení dvouhodinového semináře o otázkách ekonomické teorie. Jeho úspěch rostl rok od roku. Téměř všichni studenti, kteří brali studium ekonomie vážně, někdy můj seminář navštívili. Připouštím, že to bylo jen malé procento z těch stovek studentů práv a společenských věd, kteří každý rok získali doktorát. Ale můj seminář byl zcela přeplněn. Semináře obvykle nemívají více než 20-25 účastníků, můj jich měl pravidelně 40-50.

Poté, co Wieser odešel do penze a Grünberg se přesunul do Frankfurtu, byla tři profesorská místa ekonomie obsazena Othmarem Spannem, Hansem Mayerem a hrabětem Ferdinandem Degenfeld-Schonburgem. Spann ekonomii vůbec neznal a ani ji neučil. Místo toho vyučoval nacionální socialismus. Degenfeldovy znalosti by stěží stačily na nějaké zapadlé obchodní akademii. Mayer byl oblíbeným žákem Wiesera. Znal práce Wiesera a také Mengera a Böhma. Sám ale nikdy nepřišel s žádnou originální myšlenkou a myslím, že se ani nikdy nepropracoval ke skutečnému pochopení ekonomie. Svůj čas na universitě trávil otevřenou válkou se Spannem a několika politováníhodnými intrikami zaměřenými proti mně. Jeho přednášky nestály za mnoho a jeho semináře nebyly o moc lepší. Mnozí studenti, mladí doktoři a početní zahraniční návštěvníci, kteří ve Vídni trávili semestr nebo dva, nepokrytě dávali přednost mojí výuce.

Spann i Mayer na mé úspěchy u studentů žárlili, a to se pak projevovalo několikerým způsobem. Moji studenti tvrdili, že se s nimi při zkouškách zachází mimořádně špatně; nemohl jsem si pravdivost takových tvrzení ověřit, ale jasně jsem naznačil, že nikterak netrvám na tom, aby studenti navštěvující můj seminář v něm byli oficiálně zapsáni. Ze čtyřiceti či padesáti studentů jich pak bylo zapsáno jen osm či deset. Potíže měli i doktorandi ve společenských vědách, kteří se mnou chtěli psát svoje disertace. Ti, kteří toužili po habilitaci, si museli dávat mimořádný pozor, aby se mnou nebyli nikterak spojováni.

Mým studentům byl odepřen přístup do knihovny na katedře ekonomie. Toto opatření se ovšem minulo cílem, protože jsem dohlédl na to, aby knihovna Handelskammer byla opatřena vším potřebným. Konkrétně moderní anglosaskou literaturou byla zásobena lépe než universitní knihovna.

Všechny tyto drobné šikany mě ale tolik netrápily. Daleko závažnější byl ohromný úpadek úrovně výuky společenskovědních oborů na vídeňské universitě. Atmosféra, která na universitě panovala za mých studentských let, nadobro zmizela. Mnoho profesorů by stěží šlo označit za vzdělané lidi. Na fakultách převládl duch nepřátelský k vědě a kultuře. V první polovině dvacátých let jsem byl často zván na setkání profesorů a vedení university. Hlavním tématem rozhovorů na těchto setkáních bylo jak získat více peněz ze státního rozpočtu. Byl jsem tam tehdy zván proto, že počítali s mou přímluvou u finančního rady Herr Patzauera a komisaře Zimmermana. Na jedné z těchto schůzek byl čten dopis od zahraničních přátel vídeňské kultury. Tento dopis obsahoval termíny „pragmatismus" a „behaviorismus". Bylo jasné, že nikdo z přítomných tyto výrazy nikdy před tím neslyšel. Při jiné příležitosti vyšlo najevo, že jméno Benedette Croce je neznámé všem a Henri Bergson většině. Mezi účastníky tehdy byl předseda akademie věd Oswald Redlich, profesor středověkých dějin, a hrabě Wenzel Gleisbach, profesor trestního práva.

Člověk si tak může představit průměrnou úroveň vzdělání studentů. Vedl jsem státní zkoušky z ekonomie a financí. Neznalosti předváděné kandidáty byly zničující. Ještě horší byl ovšem fakt, že to nikomu ze členů zkušební komise očividně vůbec nevadilo. Vzpomínám, jaké problémy jsem měl s přesvědčováním komise o tom, aby nechala propadnout kandidáta, který věřil tomu, že Marx žil v osmnáctém století a že daň z piva je přímou daní. Samozřejmě jsem později zjistil, že s neznalostmi tohoto druhu se lze setkat i na těch nejvyšších místech. Jednou jsem debatoval s rakouským prezidentem Miklasem, který byl dříve gymnazijním učitelem dějepisu, a Richardem Reischem, guvernérem centrální banky. V průběhu diskuse jsem se zmínil o Frankfurtském míru. Miklas se zeptal, kdy a mezi jakými zeměmi byla tato dohoda uzavřena.

V Rakousku existuje nepřekonatelná propast mezi mizející skupinkou vídeňských intelektuálů a masami takzvaných „vzdělaných" lidí. Vzdělávací systém se ocitl v tak hlubokém úpadku, že již nenabízí mladým lidem žádné opravdové vzdělání. Většina doktorů práv, společenských věd a filosofie byla svými profesory neadekvátně školena, nedokáže samostatně myslet a pečlivě se vyhýbá veškeré závažnější literatuře. Ze stovky vídeňských právníků by si jich možná tak deset bylo schopno přečíst odborný časopis v angličtině či francouzštině. Tento poměr je ještě menší mimo Vídeň a mezi právníky ve státních službách.

Jako úředník u Handelskammer jsem proti těmto podmínkám vystupoval. Jako učitel jsem se na svých seminářích setkával hlavně s vybranou skupinou těch nejnadanějších. Dokonce i v letech 1906 až 1912, kdy jsem vyučoval ekonomii na vídeňské dívčí obchodní akademii, a v akademickém roce 1918/1919, kdy jsem na Vídeňské exportní akademii (později přejmenované na Institut pro světový obchod) vedl kurzy pro důstojníky vracející se do civilního života, jsem měl převážně nadprůměrné studenty.

Hlavním těžištěm mých vzdělávacích aktivit byl můj Privatseminar. Od roku 1920 jsem každých čtrnáct dní sezval několik nadaných mladých lidí. Moje kancelář v Handelskammer byla dost veliká, aby se do ní pohodlně vešlo dvacet až pětadvacet osob. Obvykle jsme se scházeli v sedm večer a rozcházeli okolo půl jedenácté. Na těchto setkáních jsme debatovali o důležitých problémech v ekonomii, společenské filosofii, sociologii, logice a epistemologii ve vědách o lidském jednání. V tomto kruhu se zrodila mladší rakouská ekonomická škola. V tomto kruhu zažívala vídeňská kultura jeden ze svých posledních rozkvětů.

Zde jsem nebyl ani učitelem, ani vedoucím semináře. Byl jsem pouze primus inter pares, který dostával více, než rozdával.

Všichni, kteří patřili k tomuto kruhu, přišli dobrovolně, vedeni pouze svojí touhou po poznání. Přišli jako studenti, ale brzy se z nich stali přátelé. Později se ke kruhu připojili i někteří z mých vrstevníků. Zahraniční vědci, kteří byli na návštěvě Vídně, byli v našem kruhu vítanými hosty a aktivně se zapojovali do dění.

Privatseminar neměl žádné oficiální stanovy nebo funkce. Nebyl nijak propojen ani s universitou ani s Handelskammer. Byl a zůstal vždy pouze přátelským kroužkem. Ti, kteří stáli mimo něj, mohli znát pouze publikované práce jeho jednotlivých účastníků.

Nepěstovali jsme si žádné sektářské myšlení. V diskusích mezi námi se objevovalo daleko více rozporů než vzájemného souhlasu. V jednom jsme ale byli zajedno: v touze nadále rozvíjet vědy o lidském jednání. Každý z nás se pak vydal tou cestou, kterou považoval za nejlepší. Nikdy jsme nezvažovali vydávání společného časopisu nebo sebraných prací. Každý z nás si dělal svou vlastní práci. A přesto každý z nás pracoval pro náš kruh, bez nároku na jinou odměnu než na uznání od svých přátel.

V této výměně myšlenek byla jistá velikost, nacházeli jsme v ní štěstí i satisfakci.

Mimo Privatseminar existovalo ještě druhé sdružení přátel ekonomického výzkumu. Od 12. dubna 1908 jsme Karl Pribram, Emil Perels, Else Cronbach a já pořádali setkání věnovaná diskusím o ekonomických problémech a zásadních otázkách v příbuzných oborech. Netrvalo dlouho a naše skupina se rozrostla. Zentrralstelle für Wohnungsreform nám poskytovala důstojné místo pro naše schůze. Když jsem byl během války mimo Vídeň, tak se k přibírání nových členů přistupovalo příliš neopatrně. V době, kdy jsem se vrátil, pak setkání ustala docela. Okamžitě po válce jsem se snažil o obnovu této skupiny. Abychom se vyhnuli konfliktům s úřady, museli jsme ovšem založit formální sdružení, které jsme nazvali Nationalökonomische Gesellschaft. Krátce poté jsme opět měli problémy a začalo být jasné, že spolupráce se Spannem není možná. Úspěšně se nám podařilo Spanna vyloučit a společnost mohla obnovit svoje aktivity.

Každý, kdo projevil skutečný zájem o ekonomické problémy, mohl být zvolen členem této společnosti. Večerní setkání jsme pořádali  nepravidelně v konferenční místnosti bankovní asociace. Členové společnosti i hosté zde pořádali přednášky, po kterých následovaly živé diskuse. Základ členů této společnosti se rekrutoval z účastníků mého Privatseminar; ale kromě nich zde byli i ekonomové Richard Schüller, Siegfried Strakosch von Feldringen, Victor Graetz a mnoho dalších.

Jelikož Geselschaft nechtěl být „na kordy" se všemi universitními profesory, bylo nutné udělat z Hanse Mayera jeho předsedu. Já sám jsem byl místopředsedou. Poté, co jsem odešel v roce 1934 do Ženevy, tak se Gesellschaft pomalu rozpadal.

Dne 19. března 1938 rozeslal Hans Mayer všem členům upozornění, že všichni neárijští členové Nationalökonomische Gesellschaft musí být vyloučeni „vzhledem ke změněným podmínkám v Rakousku a Německu a vzhledem k zákonům, které nyní platí také v tomto státě".

To bylo naposled, co jsem o této společnosti slyšel.

Seznam pravidelných účastníků Privatseminar:

• Ludwig Bettelheim-Gabillon
• Victor Bloch
• Martha Stefanie Braun
• Friedrich Engel von Janosi
• Walter Fröhlich
• Gottfried von Haberler
• Friedrich A. von Hayek
• Marianne von Herzfeld
• Felix Kaufmann
• Rudolf Klein
• Helene Lieser-Berger
• Rudolf Löbl
• Gertrud Lovasy
• Fritz Machlup
• Ilse Mintz-Schüller
• Oskar Morgenstern
• Elly Offenheimer-Spiro
• Adolf G. Redlich-Redley
• Paul N. Rosenstein-Rodan
• Karol Schlesinger
• Fritz Schreier
• Alfred Schütz
• Richard von Strigl
• Erich Vögelin
• Robert Waelder
• Emanuel Winternitz

10. Vědecká práce v Německu

Jako tichý pozorovatel jsem se účastnil schůzí Verein für Sozialpolitik konaných v roce 1909 ve Vídni a v roce 1911 v Norimberku. Na schůzi konané v roce 1919 v Regensburgu jsem byl zvolen za člena výboru. To nebylo příliš významné, byla to jen čestná funkce udílená těm, kteří přispěli do některé z publikací tohoto sdružení. Během času ale důležitost mého postavení v rámci sdružení vzrostla. V kontrastu ke své předválečné politice začalo sdružení hledat zástupce všech ekonomických směrů. Jako uznávaný reprezentant rakouské školy jsem začal být více zapojován do činnosti sdružení. A tak se stalo, že jsem byl nakonec zvolen do výboru ředitelů. Účastnil jsem se příprav na vydání publikací zabývajících se problémem kartelů. Příprava a úvod konference o problému ekonomické hodnoty konané v Drážďanech v roce 1932 byla mojí prací.

V roce 1924 jsem byl zvolen členem Deutsche Gesellschaft für Soziologie.

Z obou organizací jsem byl vyhozen v roce 1933.

O německých profesorech ekonomických státních věd a sociologie jsem nikdy nesmýšlel příznivě. Byli mezi nimi někteří vzdělaní a čestní lidé, plní opravdového vědeckého zápalu, ale většina taková nebyla.

To, že tito muži nebyli ekonomy a ve skutečnosti obvykle zaujímali postoje k ekonomii nepřátelské, bych jim ani tolik nevyčítal. Koneckonců to byli studenti Schmollerovi, Wagnerovi, Bücherovi a Brentanovi. Neznali žádnou ekonomickou literaturu a o ekonomických problémech měli jen tu nejmlhavější představu. Každý skutečný ekonom jim byl podezřelý jako nepřítel státu, protiněmecký propagátor anglosaských idejí či zaprodanec buržoazních zájmů. Byli diletanty ve všem, co podnikali. Chtěli být historiky, ale zřídkakdy se podívali na interdisciplinární výzkum, nejdůležitější nástroj historiků. Duch historického výzkumu jim byl cizí. Nebyli obeznámeni se základními statistickými postupy. Byli laiky v právu, technologii, bankovnictví i obchodu. S ohromující bezstarostností vydávali knihy a eseje o věcech, o nichž nevěděli zhola nic.

Daleko horší ale bylo to, že byli „kam vítr, tam plášť". V roce 1918 většina z nich sympatizovala se sociálními demokraty, v roce 1933 se bez váhání připojili k nacistům. Jakmile by k moci přišli bolševici, stali by se z nich rázem komunisté.

Werner Sombart byl velkým mistrem právě tohoto druhu lidí. Tvrdí se o něm, že byl průkopníkem v ekonomické historii, ekonomické teorii a sociologii, byl považován za bouřliváka, protože se mu jednou podařilo vzbudit hněv císaře Viléma. Uznání svých kolegů si Sombart plně zasloužil, protože v sobě kombinoval všechny jejich nedostatky v tom nejvyšším stupni. Nikdy neměl jinou ambici než dostat se k penězům a přitáhnout na sebe pozornost. Jeho rozsáhlá práce o moderním kapitalismu je břídilství. Vždycky vyspekuloval, co mu vynese největší aplaus veřejnosti. Tohle by se dalo označit za jeho neobyčejné nadání. Vyučoval marxismus, když to bylo zrovna v módě; když se pak dral k moci Hitler, tak napsal, že führer je plnitelem Boží vůle.

O ekonomii neměl ani ten nejmenší zájem. V roce 1922 ho v mé přítomnosti požádal Weiss-Wellenstein, jestli by nechtěl pronést přednášku o inflaci. Odmítl to těmito slovy: „To je jen technický problém bankovního systému. To nemá nic společného s ekonomií a mě to nezajímá." Původní název jeho knihy Tři ekonomie měl být Konec ekonomie. Řekl mi, že opustil tento název ze soucitu se svými kolegy, kteří se živí výukou ekonomie.

Nicméně stejně bylo mnohem zajímavější promluvit si se Sombartem než s většinou ostatních německých profesorů. Alespoň to nebyl omezený hlupák, jakými byli Gottl, Oppenheimer, Diehl a Spiethoff, který dokonce nebyl schopen napsat ani jedinou knihu.

U kormidla Vereinu byl v té době profesor Eckhart, který nikdy nevyprodukoval nic významného a jeho největším počinem byl příspěvek k dějinám německého námořního obchodu. Jeho rivalem byl Bernhard Harms, který v Německu zpopularizoval termín Weltwirtschaft. Ovládán touhou převzít vedení organizace založil List-Gesellschaft.

Ve společnosti těchto mužů mi začalo být jasné, že německý lid se již nedá zachránit; tito bezcharakterní hlupáci měli být jeho vybranou elitou, těmi nejlepšími z nejlepších. Obor, který vyučovali na universitách, je v politickém vzdělání tím nejkritičtějším. Lidé vzdělaní v ostatních oborech, stejně jako masy, považovali tyto profesory za vyslance ekonomické vědy. Co se mohlo stát s mládeží pod vedením takových učitelů?

V roce 1918 ve Vídni mi Max Weber řekl: „Ty nemáš rád Verein. Já ho mám rád ještě méně, ale v dnešní době je to jediné takové sdružení v našem oboru. Kritika zvenčí nijak nepomůže. Člověk musí pracovat uvnitř tohoto sdružení a snažit se najít způsob, jak napravovat jeho nedostatky. Já se o to budu snažit a ty bys měl také."

Řídil jsem se Weberovou radou ačkoliv jsem věděl, že to nebude k ničemu. Jako Rakušan, Privatdozent a „teoretik", jsem ve Vereinu vždy zůstal outsiderem. Jednali se mnou zdvořile, ale vždy se na mne dívali jako na cizince.

Ani Max Weber s touto situací nedokázal nijak pohnout. Předčasná smrt tohoto génia byla pro Německo velkou tragédií. Kdyby Max Weber žil déle, tak by dnes Němci měli před sebou příklad „árijce" nezlomeného nacionálním socialismem. Ale ani jeho intelekt by na průběhu věcí pravděpodobně nic nezměnil.

Také jsem se v těchto německých spolcích setkal s lidmi, jejichž společnost mě velice obohatila. Z nich vzpomínám hlavně na Maxe Schelera, filosofa a sociologa. Pak na Leopolda von Weiseho, sociologa z Kolína, Moritze Bohma a Alberta Hahna z Frankfurtu. S Walterem Sulzbachem a jeho ženou Marií jsem se setkal v roce 1926 na schůzi Deutsche Gesellschaft für Soziologie ve Vídni. S nimi jsem navázal přátelský styk na řadu dalších let. Také bych se rád zmínil o dalších, jmenovitě o Wilhelmu Röpkeovi, Alexandru Rüstowovi, Götzi Briefsovi, Georgu Halmovi a Richardu Passowovi. Historik Eberhard Gothein a Ludwig Pohle již bohužel zemřeli.

Dvakráte se rozšířily zvěsti o mém možném jmenování na německou universitu: v roce 1925 na universitu v Kielu a v roce 1928 na Handelshochschule Berlin. V obou případech byla proti mně rozpoutána vášnivá agitace a z jmenování sešlo. Neočekával jsem nic jiného. Byl jsem pro výuku pruské královské politické vědy špatně uzpůsoben.

Komentáře