Poznámky a vzpomínky – Ludwig von Mises, část 8

Poslal :Finist

 11. Další studie nepřímé směny

V Teorii peněz a úvěru jsem s řadou věcí nebyl spokojen. Považoval jsem za nezbytné tyto nedostatky napravit.

 Ani kritika mé knihy, ani další práce kolegů zabývající se problémem nepřímé směny mými základními tvrzeními nijak neotřásly. Jsem vděčný za podněty pocházející z prací B. M. Andersona, T. E. Gregoryho, D. H. Robertsona, Alberta Hahna, Hayeka a Machlupa. Díky nim jsem svoji teorii poněkud přeformuloval a vylepšil její prezentaci. Avšak i tam, kde některým mým argumentům oponovali, tak jádro mého učení spíše potvrdili, než vyvrátili. Z knih těchto mužů jsem nezískal jen poučení, ale dodávaly mi zároveň jistotu, že nezůstávám osamoceným nepochopeným ekonomem, který píše jenom do regálů knihoven.

Zbytek publikací o problému peněz a úvěru, jež se objevily v posledních třiceti letech, byl spíše nevýznamný. Úpadek vědeckého myšlení byl šokující. Člověk může říci, že některé z prací, které se objevily během této doby, měly obecně přijatelnou úroveň, ačkoliv některé věci v nich byly neobhajitelné. Avšak většina knih a článků byla vskutku zcela bezcenná.

Tento příkrý odsudek se vztahuje hlavně na ty práce, které o sobě prohlašují, že poukazují na „chyby", jež zůstávají nevysvětleny „ortodoxními" ekonomickými teoriemi nebo jim protiřečí. S jen velmi chabou znalostí historie peněz a bankovnictví tito autoři označují tyto chyby za nové a bezprecedentní. Nepokoušejí se vysvětlit fakta ve světle „ortodoxních" teorií, protože znalosti těchto teorií i schopnost vědeckého myšlení jim unikají.

Jsem přesvědčen, že je důležité mít přehled o dnešní odborné literatuře a poskytovat solidní kritiku každého nesmyslného tvrzení, které se v ní objeví. Samozřejmě to nezamezí opakování starých chyb, ale může to být důležitou službou veřejnosti zabývající se ekonomickými otázkami. S několika přáteli jsme se pokusili o založení časopisu s tímto cílem, ale nebyli jsme schopni najít vhodného vydavatele.

Navíc jsem toho názoru, že vyvracení současných chyb je vhodným tématem pro doktorské disertace mladších zástupců naší vědy. Minimálním požadavkem na ekonoma je totiž to, aby byl schopen omyl rozpoznat a kriticky se s ním vypořádat. Příležitostně tedy práce tohoto druhu podporuji.

O jedné takové disertaci, jejímuž vydání zabránily obtížné podmínky v Rakousku v roce 1920, bych se tu rád zmínil. Je to práce, která zajistila Helene Lieserové první doktorát v oblasti společenských věd, jenž rakouská universita udělila ženě. Tato disertace pojednává o návrzích na měnovou reformu prosazovaných v Rakousku během období hyperinflace. Ukázala, že většina reformních návrhů diskutovaných v té době nebyla tak nová, jak jejich autoři věřili.

V mém semináři jsem využil každé příležitosti pro vyvracení populárních omylů. Vskutku ale nemám ani čas ani chuť věnovat svoje polemické úsilí boji proti něčemu, co již bylo vyvráceno stokrát. Dnes spíše lituji, že jsem věnoval tolik času a své omezené energie boji proti pseudoekonomii. V hodinách tichého přemítání upevňuji svoje odhodlání řídit se myšlenkou ze Spinozy: Sane sicut lux se ipsam et tenebras manifestat, sic veritas norma sui et falsi est. Ale znovu a znovu se nechávám strhnout svým temperamentem.

V průběhu hyperinflace jsem napsal mnoho článků zaměřených na vysvětlení podstaty znehodnocení měny a vyvrácení chybných teorií, které se ohledně toho objevovaly. Napsal jsem článek Zahlungsbilanz und Devisenkurs pro Mittelungen des Vereins Österreichischer Banken und Bankiers.

Pro Schriften des Vereins für Sozialpolitik jsem napsal článek Geldtheorie Seit des Stabiliserungsproblems. Jeho vydání však vedení Vereinu dlouhou dobu zdržovalo, protože zpochybňoval oficiální tezi, že znehodnocování marky je způsobeno reparacemi a francouzskou okupací. Nakonec vyšel až v létě 1923. V roce 1919 jsem ještě přispěl esejem o problémech připojení Rakouska k německé říši a problému měny.

V druhém vydání Teorie peněz a úvěru a v malé publikaci Geldwertstabilisierung und Konjunkturpolitik jsem formuloval teorii ekonomického cyklu takovým způsobem, aby byl cyklus kompletně vysvětlen. Boom je následkem úvěrové expanze. Ale co způsobuje úvěrovou expanzi? V prvním vydání jsem na tuto otázku nedal odpověď. Nyní zde již odpověď byla. Banky se snaží snížit úrokovou míru prostřednictvím úvěrové expanze. Monetární politika, která dává přednost „levným penězům" a je založena na předpokladu, že úvěrová expanze je udržitelným prostředkem pro snížení úrokových sazeb, tyto praktiky podporuje a snaží se vytvářet pro ně nezbytné institucionální podmínky.

Při psaní své Nationalökonomie jsem měl příležitost znovu promyslet svoji teorii peněz a úvěru a představit ji v nové formě.

Ve své knize o penězích jsem kritiku zaměřil na široce přijímaný koncept směny se zanedbáním úlohy peněz jenom natolik, nakolik to bylo nezbytné k odmítnutí doktríny neutrality peněz. Problémem peněžní kalkulace jsem se zabýval jen do té míry, jak to bylo nezbytné pro můj výzkum společenských následků znehodnocování peněžní jednotky. Avšak základní myšlenka zde již obsažena byla: jsou zde hodnoty a hodnocení, ale žádná měření hodnoty a žádné hodnotové kalkulace; tržní ekonomika kalkuluje pouze s cenami vyjádřenými v penězích. To nebylo nic převratně nového, toto logicky vyplývá ze subjektivní teorie hodnoty. Gossen se již dotkl tohoto závěru, který může být vyvozen pro socialistickou ekonomiku. Pierson, s jehož dílem jsem se seznámil o mnoho let později díky Hayekovým překladům, Gossenovy myšlenky zopakoval.

Když jsem připravoval svou knihu Socialismus, byl jsem přesvědčený, že musím klást zvláštní důraz na základy katalaxie. Teorie socialismu, která by nebrala v úvahu základní problémy ekonomické kalkulace, by byla jednoduše absurdní. V roce 1919 jsem tudíž napsal a před Nationalökonomisch GesellschaftArchiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik. Je zahrnuta i v Socialismu v zásadě nepozměněné formě. prezentoval esej Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen. Na radu přátel jsem ji poté v roce 1920 uveřejnil v

Doposud byly všechny pokusy vyvrátit moje závěry odsouzeny k neúspěchu, protože nepronikly k jádru problému teorie hodnoty. Všechny knihy a eseje, které se snažily zachránit socialismus a ukázat, že je možné vytvořit socialistické společenství, v němž by mohla probíhat ekonomická kalkulace, nedokázaly odpovědět na to, jak v ekonomice, která je založena na preferování jednoho a odříkání druhého — tedy na lidech činících nestejná hodnocení — může člověk dojít ke srovnatelným hodnocením a jejich použitím v rovnicích. Tak přišli s absurdním nápadem doporučit rovnice matematické katalaxie, což dává obrázek zcela postrádající lidské jednání jako náhradu za peněžní kalkulaci tržní ekonomiky.

V Socialismu jsem měl konečně příležitost prezentovat plný význam problému ekonomické kalkulace. Mezitím jsem se spokojoval s poukazováním na chyby a protimluvy v tehdy navrhovaných řešeních pro socialistickou ekonomickou kalkulaci.

Bylo to vysvětlení předložené ve třetí části Nationalökonomie, kde moje teorie peněz byla završena. V ní jsem splnil plán, který jsem pojal o třicet pět let dříve: skombinoval jsem teorii přímé a nepřímé směny do jednoho unifikovaného systému lidského jednání.

12. Systém společenské spolupráce

Nemožnost ekonomické kalkulace v socialistické ekonomice je teorií, která je jádrem mé knihy Gemeinwirtschaft, jejíž první vydání se objevilo roku 1922. Liberalismus vydaný v roce 1927 a soubor mých článků, který vyšel v roce 1929 pod názvem Kritik des Interventionismus, společně nabízejí obsáhlou analýzu problémů společenské spolupráce. V těchto knihách jsem prozkoumal všechny systémy spolupráce a jejich proveditelnost. Tyto studie vyvrcholily v Nationalökonomie. Do sbírky Kritik des Interventionismus s názvem Die Verstaatlichung des Kredits, která vyšla v Zeitschrift für Nationalökonomie v roce 1929, jsem chtěl jsem zahrnout ještě jeden esej. Vydavatel však tento esej ztratil a nalezl jej teprve v době, kdy sbírka již putovala do tiskárny.

Věřím, že teorie prezentované v těchto knihách nebyly dosud vyvráceny. Představil jsem novou perspektivu při pohledu na tyto problémy, jedinou, která umožňuje vědeckou debatu o politických otázkách. Musí se zkoumat užitečnost navržených opatření, tedy zda jsou za použití doporučovaných prostředků deklarované cíle dosažitelné. Ukázal jsem, že hodnocení různých systémů společenské spolupráce je neefektivní, když se provádí z arbitrárně zvoleného úhlu pohledu.

Něco jiného je tvrdit, že rozvoj systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků nevyhnutelně vede k socialismu nebo intervencionismu. Dokonce i kdyby to byla pravda, nikterak by to nevyvracelo má tvrzení. Ani socialismus ani intervencionismus nenabývají žádného smyslu tvrzením, že k nim nevyhnutelně směřuje historický vývoj. Pokud je „návrat ke kapitalismu" nemožný, jak se obecně tvrdí, tak je osud naší civilizace zpečetěn. Avšak já si myslím, že teorie o nevyhnutelnosti socialismu a intervencionismu je neudržitelná. Kapitalismus neničí sám sebe. To lidé si přejí s ním skoncovat, protože v socialismu a intervencionismu spatřují svoji spásu.

Čas od času jsem si pohrával s myšlenkou, že moje knihy přinesou praktické ovoce v dohledné době a obrátí politiku do správnějšího směru. Vždy jsem vyhlížel důkazy o změně v ideologii doby. Nikdy jsem ale sám sebe neklamal, moje teorie vysvětlovaly, ale nemohly zpomalit úpadek velké civilizace. Chtěl jsem být reformátorem, ale místo toho jsem se stal pouze historikem zániku.

Ve svých knihách a článcích o společenské spolupráci jsem strávil mnoho času a úsilí debatou o socialistech a intervencionistech všech variant a trendů. Toto úsilí bylo nezbytné kvůli každodenním návrhům na reformy, jež by působily opačně, než byly záměry jejich tvůrců.

Byl jsem obviněn z toho, že opomíjím psychologický aspekt problému. Koneckonců člověk má duši. A tato duše je v kapitalistickém systému údajně neklidná a bude ochotná raději strpět snížení životního standardu výměnou za společnost s uspokojivější pracovní a zaměstnaneckou strukturou.

Nejprve je důležité zdůraznit, že tento argument (můžeme mu říkat srdeční argument) není kompatibilní s původním argumentem socialistů a intervencionistů, kterého se někteří z nich drží ještě dnes. Ospravedlnění socialistických programů vycházelo z tvrzení, že kapitalismus brání plnému rozvoji produktivních schopností. Socialistická metoda zvýší nesrovnatelně všechny výstupy a tudíž vytvoří podmínky, kdy každý bude moci dostávat podle svých potřeb. Celý marxismus je založen výhradně na tomto argumentu. Před Leninem marxisté nikdy nepřipouštěli, že přechod k socialismu bude v přechodném období znamenat snížení životní úrovně. Předpovídali okamžité zvýšení životní úrovně pro masy a tu a tam dodávali, že plné dobrodiní socialistické výrobní metody se ukáže až za čas. Srdeční argument byli socialisté nuceni přijmout v boji za svou věc, teprve když se ukázaly první praktické výsledky.

Při posuzování srdečního argumentu má rozhodující význam rozsah, v jakém bude redukován ekonomický blahobyt v socialistickém systému. Jelikož to nelze objektivně a přesně změřit, tak se tvrdí, že spor mezi příznivci a protivníky socialismu je na vědecké úrovni neřešitelný; ekonomie tento konflikt nedokáže rozetnout.

Pojednal jsem tedy o problémech, na které se srdeční argument aplikovat nedá. Pokud socialistický systém povede k chaosu, protože je to systém, v němž je ekonomická kalkulace nemožná, a pokud intervencionismus nemůže dosáhnout cílů, které si přejí jeho zastánci, pak přicházet na pomoc těmto nelogickým systémům srdečním argumentem je irelevantní.

Nikdy jsem nepopíral, že popularitu antikapitalistických politik vysvětlují emocionální faktory. Faktory tohoto druhu však nemohou z nevhodných návrhů a prostředků učinit vhodné. Pokud lidé nedokážou „psychologicky" tolerovat kapitalismus, tak kultura kapitalismu selže.

Byl jsem obviňován z toho, že přeceňuji úlohu, jakou v životě hrají rozum a logika. V praxi není žádné buď/anebo. Život, jak se říká, se skládá z kompromisů. Co se zdá nekompatibilní ve vědecké analýze, může někdy nabýt přijatelného tvaru v praxi; politika najde způsob jak spojit protikladné principy. Řešení to může být nelogické, iracionální a nesmyslné, ale přesto může fungovat. A na tom jediném záleží.

Kritikové se mýlí. Lidé si přejí jít tou cestou, která se jim zdá vhodná. Nic jim není vzdálenější než napolo uskutečněné touhy. Zde se člověk nedovolá historické zkušenosti. Je pravdou, že ta náboženství, která propagovala odvrácení se od pozemských záležitostí, si v tomto světě vedla celkem dobře. Ale rigorózní učení křesťanství a buddhismu nikdy neovládlo lidského ducha. Ty části těchto dvou náboženství, ze kterých se stala masová víra, nikdy nestály v cestě aktivitám sekulárního života. Plná oddanost náboženským přikázáním byla výsadou mnichů a poustevníků. Dokonce i ve středověku vládci nedovolili, aby jejich aktivity byly ovlivněny přikázáními Kazatele na Hoře a dalším evangelickým učením. Malá skupina lidí, kteří berou křesťanství a buddhismus skutečně vážně, se stáhla z pozemských záležitostí do života v izolaci. Životy ostatních lidí nejsou kompromisem, ale jsou zkrátka nekřesťanské a nebuddhistické.

Dnes stojíme před problémem jiného druhu. Masy přijaly socialismus a intervencionismus za svoje hluboké vnitřní přesvědčení, v každém případě jsou silně protikapitalistické. Individualista však dnes nehledá záchranu svojí duše před světem, chce změnu tohoto módního trendu. Vidí až na konec věcí. Masy, které budou neotřesitelné ve své konzistenci, raději zničí svět, než by se vzdaly části svojí agendy.

Nenalézám žádnou útěchu ve faktu, že po celou známou historii zde státní intervencionismus vždycky existoval. Tehdy žilo na zemském povrchu daleko méně lidí než dnes a masy byly smířeny se životními podmínkami, které by dnes považovaly za netolerovatelné. Člověk se zkrátka nemůže jednoduše zbavit kapitalismu a vrátit se do některého dřívějšího století.

Komentáře