Poznámky a vzpomínky – Ludwig von Mises, část 9.

Poslal :Finist

14. Moje aktivity v Ženevě

Po třiceti letech služby mne moje postavení v Handelskammer opravňovalo odejít do důchodu s penzí téměř 15.000 šilinků ročně. Každému úředníkovi Handelskammer se roky válečné služby započítávaly dvojnásobně. Navíc se mi započítaly i tři roky předválečné služby, jelikož každý započatý služební rok se počítal jako rok celý. Tak jsem získal právo na důchod 1. října 1932. Toto datum jsem očekával se smíšenými pocity. Na jedné straně jsem se chtěl zbavit závazků svého úřadu, abych se mohl plně věnovat vědecké práci. Na druhé straně musím připustit, že se mi slíbená penze zdála za podmínek, které tehdy panovaly, dosti nejistou.

Aparát Handelskammer se stal nepohodlný všem politickým stranám. To bylo z velké části způsobeno aktivitami, jež byly vnímány jako výsledek mého úsilí. Handelskammer byla vždy trnem v patě sociálním demokratům. Großdeutschen ji vnímali jako překážku Anschlussu a jako intelektuální pokračovatelku vídeňské Handelskammer. Uvnitř křesťansko-sociální strany získalo převahu agrárnické křídlo, z větší části pod Dollfusovým vedením. Tito agrárníci viděli v Handelskammer hlavního oponenta své politiky. Jejich záměrem bylo zrušit Handelskammer prostřednictvím zvláštní legislativy v průběhu restrukturalizace ekonomiky. Slogan „Ständestaat" byl v Rakousku poněkud nesmyslný. Neměl jiný účel než zajistit křesťansko-sociální straně a jejím spojencům v Heimwehru neomezenou stranickou vládu. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, co si má pod pojmem „Ständestaat" představit. Všichni věděli jenom to, že se jim obchodní komora do tohoto státu nehodí a měla by zmizet.

Mimo mne existovali jen dva úředníci v Handelskammer, kteří byli v pozici, odkud mohli bojovat za její zachování: Dr. Wilhelm Becker ve Vídni a Dr. Wilhelm Taucher v Grazu, jehož druhou prací byla výuka na místní universitě. Na podzim 1937 a během několika prvních týdnů roku 1938 byl členem Schuschniggovy vlády. Můj záměr odejít do penze oba dva znepokojoval a přesvědčili mě, abych zůstal, zasadil se za věc Handelskammer a bránil tak naše penzijní nároky. V sázce zde byly už jen naše osobní zájmy. Vnitřní boj o Rakousko skončil ve chvíli, kdy se banky a velký průmysl dostaly do přímé závislosti na centrální bance.

Na jaře 1934 jsem dostal neočekávané pozvání, abych vyučoval mezinárodní ekonomické vztahy na Institut Universitaire des Hautes Etudes Internationales v Ženevě v akademickém roce 1934/1935. Okamžitě jsem to přijal. Ovšem na svoje místo v Handelskammer jsem nerezignoval. Ponechal jsem si místo vedoucího oddělení financí a do Vídně jsem jezdil tak často, jak to bylo nutné. Ale vzdal jsem se dvou třetin svého platu, abych vykompenzoval dobu, kdy budu pryč.

Když jsem v roce 1934 přišel do Ženevy, předpokládal jsem, že moje pozvání bude platit jen na jeden akademický rok. Ale moje smlouva byla neustále obnovována, tak jsem zůstal v Ženevě až do roku 1940.

Měl jsem pocit vysvobození od denní rutiny v Handelskammer a od politických povinností, kterým bych ve Vídni nemohl uniknout. Konečně jsem se mohl soustředit výlučně na vědecké problémy.

Institut byl výtvorem svých ředitelů, Williama E. Rapparta a Paula Mantouxe. Učební povinnosti členů fakulty byly minimální: jedna hodinová přednáška a jeden dvouhodinový seminář týdně. Mezi vyučujícími i studenty panovalo vzájemné porozumění. V této unikátní instituci panoval duch liberalismu .

Všichni jsme si uvědomovali, že bojujeme za ztracenou věc. Záplava barbarství byla na vzestupu všude okolo.

Ženeva té doby bude v dějinách zapsaná jako sídlo Ligy národů. Liga národů nebyla nikdy funkční institucí. Diplomaté proměnili velkou myšlenku v byrokratický aparát s několika stovkami zaměstnanců. Byli zde úředníci, kteří neměli jiný zájem než udržet se ve svých křeslech. Hlavou této byrokracie byl malomyslný francouzský úředník Joseph Avenol, který neměl ani špetku představivosti. Podřízení se svému šéfovi podobali.

Liga národů ovšem neselhala kvůli neschopnosti a lhostejnosti úředníků. Nikdy nemohla fungovat, protože postrádala věrohodný ideologický základ. V liberálním světě by jednotlivé státy a národy mohly mírově spolupracovat bez jakékoliv nadnárodní organizace. Ve světě rozervaném nacionalismem nemohly konflikt odstranit ani dohody, ani vzniklé nadnárodní instituce.

Selhání Ligy národů také paralyzovalo rozvoj institutu založeného Rapportem a Mantouxem. Mladí lidé, kteří přicházeli do Ženevy, nechtěli pouze poslouchat přednášky a účastnit se seminářů. V Ženevě chtěli uniknout z omezeného nacionalismu svých domovských zemí a užívat si ducha mezinárodní spolupráce. Ale to, co viděli z Ligy národů, jim přinášelo roztrpčení a zbavovalo je veškeré odvahy. Shledávali atmosféru v Ženevě nesnesitelnou. Byli zklamáni vším, co zažívali z „mezinárodního" života.

Začátek války výrazně omezil aktivity v Institutu. Ze studentů zde zbyli pouze Švýcaři a političtí uprchlíci, kteří čekali na svou příležitost emigrovat za oceán. Jelikož jsem již dále nechtěl žít v zemi, pro kterou jsem představoval politickou zátěž a bezpečnostní riziko, v červenci 1940 jsem Institut opustil.

15. Boj za přežití Rakouska

Když jsem odešel do Ženevy, nedělal jsem si o vyhlídkách rakouského boje za autonomii žádné iluze.

Politici u moci nebyli schopni vést tento boj zvenčí, cizí země byly pro ně naprosto neznámé. Neznali ani jejich jazyky, ani nerozuměli jejich mentalitě a politice. Dokonce ani neposkytovali informace zahraničním diplomatům a novinářům ve Vídni. Pobyt ve Vídni pro zahraniční diplomaty znamenal užívat si potěšení z Heurigen a zimních sportů. Pracovní záležitosti přenechávali tiskovým konzultantům na svých misích. Nejaktivnějším z nich byl Ital Eugenio Morreale.

Vláda se vůbec nezabývala zahraničním tiskem. Poskytování informací zahraničním korespondentům bylo zcela přenecháno sociálním demokratům.

Naprostá ztráta soudnosti sociálnědemokratických vůdců pak měla katastrofální následky. Už v roce 1918 přišel Otto Bauer s návrhem na sjednocení s Německem. Tento návrh založil na tvrzení, že autorita proletariátu tak bude pro všechny časy zajištěna ve vysoce industrializovaném Německu, zatímco v Rakousku, kde většinu populace tvořili zemědělci a řemeslníci, se obával porážky proletariátu od jiných tříd. Bauer odmítal změnit tento politický kurz dokonce i poté, co se k moci dostali nacisté. Ve své umíněnosti nebyl schopen vidět, že program sjednocení je vodou na nacistický mlýn.

Sociální demokraté jednoduše nechtěli uznat, že jsou to pouze Italové, kteří jsou připraveni podpořit Rakousko proti pohlcení nacionálním socialismem. Zapáleně bojovali proti „fašistickému" kurzu v zahraniční politice. V lednu 1934 byl Dollfus připraven před nacisty kapitulovat. Vyjednávání již bylo v pokročilém stadiu, když na poslední chvíli uplatnili Italové své veto. „Il Duce" vyslal svého sekretáře Suviche do Vídně, aby ujistil rakouskou vládu o své podpoře. Právě tehdy nasadili sociální demokraté své zaslepenosti korunu. Jejich noviny Die Arbeite Presse obvinily Suviche z dezerce z rakouské armády během první světové války. Sociální demokraté zorganizovali bouřlivé pouliční demonstrace proti „fašistickému vyslanci Il Duceho", Pouze masivní oddíly policie a Heimwehru ochránily Suviche před lynčováním. Aby vláda mohla dohodu se Suvichem uzavřít, vydávání Arbeite Presse na jeden měsíc pozastavila. Sociální demokraté odpověděli zintenzivněním demonstrací, což nakonec skončilo pozatýkáním sociálnědemokratických vůdců policií, jejich útěkem ze země a znamenalo to konec vlády sociálnědemokratické strany ve Vídni.

Vůdcové sociálních demokratů, kteří odjeli do Londýna, Paříže a Prahy, nyní jakýkoliv rakouský odpor proti Hitlerovi otevřeně sabotovali. Hlásali, že mezi rakouským „fašismem" a hitlerovským nacismem není žádný rozdíl a demokratické vlády se nemají plést do zápasu mezi dvěma fašistickými skupinami.

A západní mocnosti stejně neměly v úmyslu jít s Hitlerem do konfrontace. Od března 1933 byl osud Rakouska plně v rukou Italů. Pokud by v roce 1934 Itálie nehrozila intervencí, pak by se Hitler zmocnil Rakouska už tehdy. Když v důsledku anglické politiky ohledně otázky Etiopie uzavřela Itálie s Hitlerem spojenectví, byl osud Rakouska zpečetěn.

Neexistují dost silná slova, která by popsala absurditu britské meziválečné politiky. Angličané byli nepoučitelní. Věřili tomu, že rozumí všemu ze všech nejlépe. Chovali se s nedůvěrou ke všem, ale byli ochotni spolknout cokoliv, co jim řekli nacionální socialisté.

Chování Československa bylo stejně bláznivé. Ještě v roce 1938 viděl Beneš větší nebezpečí v restauraci habsburské monarchie než v Anschlussu. Francie zaujala k Hitlerovi postoj div ne sympatizující. Téměř všichni Francouzi z vyšších vrstev četli Grinoire, které Hitlera otevřeně hájily. Quos Deus vult perdere, dementat.

Tuto zaslepenost na všech stranách a úrovních bylo zcela nemožné porazit. Když jsem odešel do Ženevy, doufal jsem, že budu moci přispět k prozření některých osob na důležitých místech. Brzy jsem ale poznal marnost tohoto počínání. Jak mi řekl jeden přední člen anglické Labour Party: „My Angličané už nikdy válku nepovedeme." Zeptal jsem se: „A co když Hitler na Anglii zaútočí?" Jeho odpověď byla šokující: „Pak nás místo anglických kapitalistů budou vykořisťovat kapitalisté němečtí. Pro lid v tom nebude rozdíl."

Od roku 1931 zastupoval Ligu národů ve Vídni Holanďan Rost van Tonningen. Otevřeně se zde podílel na nacistické propagandě. Když později odešel z Ligy národů a vrátil se domů, byl okamžitě jmenován zástupcem führera nacionálně socialistické strany v Nizozemsku. Moji vídenští přátelé nemohli uvěřit, že pro mne bylo nemožné dosáhnout Rostova odvolání.

Po pěti letech odporu se tedy malé Rakousko, všemi opuštěné, Hitlerovi vzdalo. Svět si vydechl úlevou. Teď bude Hitler konečně spokojený, teď už bude jednat s ostatními národy mírumilovně. O dvacet sedm měsíců později byl Hitler pánem celého evropského kontinentu.

Komentáře