Strojvůdcovo pozadí (historické!)

aneb: příspěvek k pochopení knihy.

 

Pro ukrácení čekání těch, kteří svůj výtisk Garetova Strojvedoucího ještě nedostali Vám přineseme několik textů o době a událostech, které jsou v tomto románu zachyceny. Tato kniha poprvé vyšla v době, kdy měli mnozí lidé tyto události ještě v docela živé paměti, proto bude četba těchto textů (jak doufám) přínosem jak pro ty, kteří knihu už dostali a přečetli tak pro ty, kteří jí teprve dostanou.

První text se bude nastíněním obecných historických souvislostí. Dále ještě plánuji přinést text o železničním podnikání v USA v 19. století.

DĚJINY SPOJENÝCH STÁTŮ

CHARLES A. BEARD

New York

1921

Přeložili Josef Tětek a Finist

 

 KAPITOLA XIX

DOMÁCÍ TÉMATA (1865-1897)

Třicet let následujících po občanské válce se velké politické strany, ačkoli si mocně konkurovaly ve vášnivých presidentských kampaních, v mnoha význačných tématech příliš nerozcházely. Během tohoto období nenastal žádný názorový střet ohledně specifických problémů, jako tomu bylo například roku 1800, kdy vlna popularity vynesla k vítězství Jeffersona, či roku 1828, kdy se Jacksonovy hordy ze západu přihnaly k moci. Demokraté, kteří před rokem 1860 rozhodně oponovali protekcionistickým clům, federálnímu bankovnictví, vnitřnímu rozvoji a vysokým daním, o těchto věcech nyní mluvili s větší opatrností. Republikáni, s vědomím toho, že v roce 1860 měli menšinu voličů a varováni brzkou ztrátou Sněmovny reprezentantů roku 1874, rovněž přistupovali obezřetně ke sporným problémům dané doby. Znovu a znovu ukazovalo hlasování v Kongresu, že neexistuje žádná jasná dělicí čára mezi demokraty a republikány. Byli zde republikáni, kteří se přikláněli k omezování cel nebo „levným penězům". Byli zde demokraté se zálibou v ochranářství či měnové kontrakci. Jedině v záležitostech týkajících se potrestání Jihu bylo rozdělení stran zřetelné; a to je možné přičíst stejně tak praktickým jako i sentimentálním důvodům.

Koneckonců vágní kritika a návrhy, které si našly svou cestu do politiky, nepředstavovaly nic jiného než odraz zmatení mysli převládající v této zemi. Fakt, že v průběhu osmnácti let mezi roky 1875 a 1893 drželi demokraté čtrnáct let Sněmovnu reprezentantů, zatímco republikáni měli s jedinou výjimkou každého prezidenta, svědčil o tom, že voliči, stejně jako politici, byli ve stavu nerozhodnosti. Hayes čelil po celou dobu svého volebního období demokratické Sněmovně a demokratickému Senátu po dvě ze čtyř let. Cleveland byl naopak během svého prvního období postaven proti agresivní republikánské většině v Senátu, přičemž byl zároveň ve stejné době podporován demokratickou většinou ve Sněmovně. Harrison se mohl opřít o republikánský úspěch v senátních volbách, avšak ve Sněmovně měl mezi lety 1889 až 1891 slabou většinu, kterou ztratil ve volbách v druhé polovině svého období. Politický názor země byl viditelně nejasný a nestálý. Stále byl poznamenán vzpomínkami na minulost a nejistotou z budoucnosti.

Otázka měny

Nicméně tato léta váhavé politiky se ukázala být dobou, kdy se společenské síly sjednocovaly pro velkolepou kampaň roku 1896. Kromě třech novinek — železnice, trustů a odborů — byla témata debat mezi lidmi stejná jako ta, která přitahovala jejich pozornost od založení republiky: měna, národní dluh, bankovnictví, cla a zdanění.

Dlužníci a pokles cen — Z mnoha důvodů se dostala do popředí zájmu měnová otázka. Farmáři a plantážníci ze západu a jihu byli zadlužení vůči východu v podobě hypotečních úvěrů na svoje farmy a počítali s tím, že úrok a jistinu splatí včas díky prodeji bavlny, kukuřice, obilí a vepřového. Během války mohli farmáři ze západu prodávat svou produkci za vysoké ceny a tak relativně jednoduše splácet svůj dluh. Po válce však ceny klesly. Obilí, které se v roce 1865 prodávalo za dva dolary za bušl, stálo o dvacet let později pouhých dvacet šest centů. Význam takové změny pro zadlužené farmáře — což byly zhruba tři čtvrtiny všech farmářů — může být ilustrován jednoduchým příkladem. V době, kdy byly ceny vysoké, mohla být tisícidolarová hypotéka na farmu na západě splacena pěti sty bušly obilí, zatímco když byly ceny na minimu, bylo na splacení stejného dluhu zapotřebí tisíce pěti set bušlů. Musíme si uvědomit, že pro farmáře bylo obilí měřítkem jeho práce, produktem jeho dřiny za horkého letního slunce, a cena, za kterou jej prodával, ukazatelem jeho úspěchu.

Věřitelé a pokles cen — Na druhou stranu držitelům dluhopisů či věřitelům pokles cen prospíval. Pokud si za padesát dolarů, které dostal jako splátku dluhu, mohl koupit sedmdesát či osmdesát bušlů obilí namísto dvaceti či třiceti, byla výhodnost takové situace zřejmá. Navíc tato výhoda připadala takovému člověku zcela spravedlivá. Věřitelé utrpěli těžké ztráty za občanské války, kdy ceny dosahovaly astronomických výšin, zatímco úrokové míry jejich dluhopisů zůstávaly stejné. Držel-li například člověk dluhopis na 1.000 $ vydaný před rokem 1860 a s úrokovou mírou pěti procent, obdržel během roku padesát dolarů. Před válkou si za každý dolar mohl pořídit bušl obilí, v roce 1865 pouze polovinu bušlu. Když ceny — tedy náklady živobytí — začaly klesat, vítali věřitelé tuto změnu s uspokojením jako návrat k normálním podmínkám.

Příčina padajících cen — Pád cen byl způsoben nepochybně více faktory. Mezi ně musí být započteno přerušení vládních nákupů pro válečné účely, nové zemědělské stroje šetřící práci, imigrace a vznik nových regionů pěstujících obilí. Měna byla rovněž důležitým faktorem. Ať již byla příčina jakákoli, nespokojení farmáři věřili, že způsobem, jak by bylo možno opět zvýšit ceny, by mohl být výdej nových peněz. Na situaci se dívali jako na případ nabídky a poptávky. Pokud v oběhu koluje malý objem peněz, ceny budou nízké, pokud je peněz velký objem, ceny budou vysoké. Na všechny plány mající za cíl zvýšení množství peněz v oběhu tedy nahlíželi pozitivně. Nejprve obhajovali více bankovek — greenbacků — načež se obrátili ke stříbru jako ke své spáse. Věřitelé naopak přirozeně schvalovali snížení objemu peněz. Přáli si stažení greenbacků z oběhu a podporovali zlato — kov mnohem vzácnější co do množství než stříbro — jako jediný základ národního peněžního systému.

Boj o greenbacky - Střet těchto dvou frakcí započal již v roce 1866. V tomto roce vydal Kongres zákon opravňující ministerstvo financí postupně stahovat greenbacky z oběhu. Strana obhajující papírové peníze protestovala a vydržela bojovat až do roku 1878, kdy přinutila Kongres k opětovnému vydávání papírových bankovek (greenbacků), které přicházely do státní pokladny jako platby daní a dalších pohledávek. Poté se mohli přátelé levných peněz radovat:

„Thou, Greenback, 'tis of thee
Fair money of the free,
Of thee we sing. "

Návrat ke komoditnímu krytí — Byla zde však i druhá strana tohoto vítězství. Oponenti greenbacků sice nebyli schopni zastavit oběh papíru, přiměli ovšem Kongres k přijetí zákona z roku 1875, který pravil, že po 1. lednu 1879 „Ministerstvo financí smění bankovky Spojených států za kovové mince v kanceláři náměstka ministra financí ve městě New York, a to v částkách ne menších než 50 dolarů". „Způsob, jak obnovit platby ve zlatě," pravil John Sherman, „je prostě je obnovit." Když nastala hodina směnitelnosti, bylo ministerstvo připraveno s velikou zásobou zlata. „V daný den," napsal náměstek ministra, „vládlo v kanceláři ministerstva napětí. Hodina za hodinou ubíhala, z New Yorku žádné zprávy. Dotaz telegrafem ukázal, že vše bylo v klidu. Na konci dne přišla tato zpráva: ‚135.000 $ v bankovkách směněno za mince -400.000 $ ve zlatě za bankovky.‘ To bylo vše. Návrat ke krytí byl uskutečněn bez problémů. V pět hodin se zpráva rozšířila po celé zemi a v New Yorku si bankéři v naprostém bezpečí pili svůj čaj."

Komoditní problém — parita zlata a stříbra — Poraženi ve své snaze zastavit „současnou sebevražednou a zničující politiku měnové kontrakce" požadovali obhájci levné měny zvýšení objemu stříbra v oběhu. To urychlilo jeden z nejostřejších politických soubojů v americké historii. Záležitost se dotýkala jak právních, tak ekonomických bodů. Ústava přiznávala Kongresu moc razit peníze a zakazovala státům učinit cokoliv jiného než zlato a stříbro zákonným platidlem ve vyrovnání dluhů. Ústava tak očividně zamýšlela užití obou kovů v měnovém systému. Takový byl alespoň názor mnoha význačných státníků, takovou osobnost jako James G. Blaine nevyjímaje. Obtíž však spočívala v tom, udržet zlaté a stříbrné mince v oběhu v pevném poměru. Je zřejmé, že pokud na volném trhu zlato ve zlatém dolaru předčí hodnotu stříbra ve stříbrném dolaru, budou lidé shromažďovat zlato a v oběhu bude pouze stříbro. Když například Kongres roku 1792 stanovil pevný poměr mezi dvěma kovy na jedna ku patnácti — jedna unce zlata se tak měla rovnat patnácti uncím stříbra — bylo brzy shledáno, že zlato bylo podceněno. Když znovu roku 1834 byl poměr stanoven na jedna ku šestnácti, bylo shledáno, že stříbro bylo podceněno. Následně nebyl tento kov dodáván k ražbě a stříbro téměř vymizelo z oběhu. Mnoho stříbrných dolarů bylo také roztaveno ve stříbrných klenotnictvích.

Demonetizace stříbra roku 1873 — Takový byl stav věci v roce 1873. V této době Kongres, novelizující zákon o ražbě, zastavil ražbu standardního stříbrného dolaru, který byl tou dobou prakticky mimo oběh. Tento zákon byl později odsouzen přáteli stříbra jako „zločin roku '73", který byl údajně konspirací zosnovanou peněžní mocí. Tuto tezi však záznamy debaty v Kongresu nepodpírají. Během argumentace ohledně ražebního zákona jeden z řečníků výslovně řekl: „Tento zákon umožňuje provedení změn v zákonném platidle země, které nyní bude představovat minci pouze z jednoho kovu namísto dosavadních dvou."

Pokles hodnoty stříbra — Lidé dané doby, pohlceni kontroverzí okolo greenbacků, zřejmě plně nedoceňovali význam „demonetizace" stříbra. Během pár let však několik událostí způsobilo, že se tato událost stala epicentrem politické vřavy. Německo, které opustilo stříbro roku 1871, svou poptávku po zlatě neustále zvyšovalo. O tři roky později následovaly tento příklad země Latinské unie, čímž přispěly k růstu ceny žlutého kovu. Mezitím, díky objevu nových ložisek stříbra na dalekém západě, plynul na trh neustávající proud stříbrného kovu a stlačoval tak jeho cenu dolů. Poté přišel návrat ke komoditnímu krytí, který v podstatě postavil papírové peníze na zlatý základ. Během dvaceti let spadla cena stříbra vyjádřená ve zlatě na polovinu ceny roku 1870.

To, že zde vskutku byl pokles ceny stříbra, bylo přáteli tohoto kovu popíráno. Namítali, že zlato šlo nahoru kvůli monopolu na ražebních trzích vyspělých zemí. Tento monopol, argumentovali dále, byl dílem konspirace namířené proti lidu a zosnované bankéři celého světa. Ba co víc, pokračovali, postavení greenbacků na zlatý základ samo o sobě představovalo kontrakci měny. Snížila se tak cena práce a výroby ve prospěch držitelů dlouhodobých dluhopisů a investic s pevnou úrokovou mírou. Když se obilí prodávalo za šedesát čtyři centy za bušl, zoufale hledali záchranu, kterou nakonec díky svému soustředěnému úsilí našli v podobě otevření mincoven k volné ražbě stříbra v poměru šestnáct ku jedné vůči zlatu.

Rozštěpení republikánů a demokratů — V této otázce byli jak republikáni, tak demokraté nejednotní, přičemž dělicí linie namísto mezi dvěma nejsilnějšími stranami vedla mezi východem na jedné straně a jihem a západem na straně druhé,. Prominentní politik James G. Blaine prohlásil v řeči pronesené v Senátu roku 1878, že vzhledem k tomu, že Ústava předepisuje Kongresu chápat zlato i stříbro jako zákonné peníze této země, nezbývá nic jiného než stanovit mezi nimi pevný poměr. Navíc potvrdil hlavní tvrzení stříbrné fakce, že znovuotevření vládních mincoven stříbru by jej vyneslo zpět do původního poměru vůči zlatu. Rovněž přiznal, že jejich nejhrozivější varování byla založena na reálných základech, když řekl: „Věřím, že pokud by zápas o jediný zlatý standard, který v současnosti probíhá v této a jiných zemích, byl úspěšný, vedl by k rozsáhlé katastrofě napříč obchodním světem. Odstranění stříbra jako peněz a stanovení zlata jako jediného základu hodnoty musí mít zničující efekt na všechny formy vlastnictví, s výjimkou investic s pevnou návratností."

To bylo přesně ono přiznání, po kterém prahla stříbrná strana. „Tři čtvrtiny obchodních podniků v této zemi jsou provozovány s vypůjčeným kapitálem," pravil senátor Jones z Nevady. „Tři čtvrtiny domů a farem, které jsou napsány na současné obyvatele, byly koupeny na splátky a veliká část jich je spojena s hypotékou. Pod vlivem snížení objemu peněz splácí tato enormní masa dlužníků při splatnosti svých dluhů vyšší hodnotu, než kterou obdrželi, ačkoli nominální hodnota je totožná s tím, co si půjčili... Ve všech diskuzích se věřitelé pokoušejí tuto skutečnost zastřít."

Zákon o nákupu stříbra (1878) — I před návratem ke komoditnímu krytí představovali obhájci stříbra sílu, se kterou bylo třeba počítat, obzvláště ve straně demokratů. Od roku 1878 disponovali většinou ve Sněmovně reprezentantů a touto komorou prosadili stříbrný zákon. Po blokaci republikánským Senátem přijali v Bland-Allisonově zákoně kompromis, který spočíval ve velkých měsíčních nákupech stříbra vládou za účelem ražby dolarů. Nálada ve vztahu k zákonu byla tak silná, že se po vetu prezidenta Hayese sešla potřebná dvoutřetinová většina k jeho prohlasování. (A tak začala ražba stříbrného Morganova dolaru, která pokračovala až do roku 1921. Pozn. překl.)

Efekt tohoto zákona, jak někteří čekali, byl neuspokojivý. Nezastavil stříbro na jeho sestupném kurzu. Stříbrná frakce tedy protlačila roku 1886 Kongresem zákon o emisi papírových certifikátů založených na stříbře uloženém ve státní pokladně. Stříbro však stále padalo. Obhájci inflace poté ohlásili, že nebudou spokojeni s ničím jiným než s volnou ražbou stříbra v pevném poměru šestnácti ku jedné vůči zlatému dolaru. Pokud by byla záležitost takto prezentována roku 1890, zřejmě by se v obou komorách Kongresu volná ražba stříbra setkala s většinou, prezentována však nebyla.

Shermanův zákon o nákupu stříbra a prodej dluhopisů — Republikánští vůdci, obzvláště z východu, roztříštili sílu stříbrné vlny kompromisním návrhem. Schválili Shermanův zákon z roku 1890 nařizující velké měsíční nákupy stříbra a výdej bankovek směnitelných za zlato či stříbro dle uvážení ministra financí. Ve značně dvojsmyslném výroku oznámili, že vždy bylo „zavedenou politikou Spojených států udržovat dva kovy v paritě na základě poměru dle stávajícího zákona či jiného poměru stanoveného zákonem". Po krátkou dobu vystoupalo stříbro nahoru. Poté se opět vrátilo na sestupný kurz. Mezitím bylo ministerstvo financí v nepříjemné situaci. Za účelem udržení zlatých rezerv cítil prezident Cleveland potřebu prodávat vládní dluhopisy za zlato a ke svému zděšení se dozvěděl, že v moment dodávky zlata do státní pokladny jsou předloženy bankovky na vyzvednutí zlata, které byly získány uložením stříbra. Jak rychle proudilo zlato dovnitř, tak rychle opět teklo ven. Znepokojen vytvořeným bludným kruhem tlačil na Kongres, aby Shermanův zákona o nákupu stříbra zrušil. Za to byl příkře odsuzován mnoha vlastními straníky, kteří jeho počínání označili za „zradu strany", avšak republikáni, obzvláště z východu, mu přišli na pomoc a nakonec vyškrtli problematické sekce zákona ze sbírky. Vztek stříbrné fakce neznal hranic a její představitelé se začali připravovat na nadcházející prezidentskou kampaň.

Ochranářská cla a zdanění

Fluktuace v celní politice — S tím, jak obě staré strany byly v otázce měny rozděleny, není překvapující, že v jejich řadách existovalo určité zmatení i ohledně cel. Stejně jako v případě stříbra postavila otázka cla průmyslový východ proti zemědělskému západu a jihu, místo aby přímou dělicí linii položila mezi dvě politické strany. Republikáni však pevně stáli za sazbami zavedenými během občanské války. Pokud zanedbáme snížení sazeb z roku 1872, které bylo kompenzováno zvýšením v jiných oblastech, dá se říci, že tyto sazby byly po téměř dvacet let beze změny. Když však došlo na otázku jejich revize, byla vznesena republikánskými představiteli. S vědomím velkého rozpočtového přebytku z roku 1883 očekávali pozitivní ohlas na reformu celní politiky, s tím, že by měla být reformována spíše přáteli ochranných cel nežli jejich odpůrci. Na druhou stranu to byli republikáni, kteří roku 1890 zavedli McKinleyho celní zákon, který byl nejvýznamnějším ochranářským opatřením oné doby.

Všichni demokraté v té době nebyli přesvědčenými zastánci volného obchodu a cel sloužících pouze k fiskálnímu výnosu. Za Clevelendova prvního volebního období sice napadli ve Sněmovně, kde měli většinu, ochranářský systém, v čemž byli silně prezidentem podporováni. Tento útok byl však nakonec marným gestem, protože byl zablokován republikány v Senátu. Když se demokraté po drtivém volebním vítězství ve Sněmovně roku 1892 pokoušeli znovu zrušit cla zavedená Wilsonovým zákonem, byli vyšachováni vlastními straníky v horní komoře. Nakonec byli přinuceni ke kompromisu, který měl podobný efekt jako McKinleyho celní zákon. Republikáni si je za to dobírali a označovali je za naivní Prezident Cleveland byl se zákonem tak nespokojen, že jej odmítl podepsat. Zákon po deseti dnech vstoupil v platnost bez jeho schválení.

Daň z příjmu z roku 1894 — Obhájci omezování cel obvykle doprovázeli svoje návrhy návrhem na zavedení daně z příjmu. Argument, který na podporu svého programu uváděli, byl jednoduchý. Většina průmyslu, pravili, je na východě a ochranářská cla zdaňující spotřebitele ve prospěch výrobců jsou v podstate břemenem naloženým na zbytek země. Jako alternativu navrhovali daň na vysoké příjmy, z důvodu vysoké koncentrace bohatých lidí na východě, tedy především těch, kteří těží z ochranářství. „Navrhujeme", pravil jeden z nich, „uvalit část břemene na akumulované bohatství země, namísto jeho uvalení na spotřebu lidí." V tomto duchu uvalili odpůrci Wilsonova celního zákona daň na všechny příjmy přesahující 4.000 dolarů za rok.

V rámci tohoto kroku se demokraté střetli s opozicí uvnitř vlastní strany. Senátor Hill z New Yorku se proti dani ostře ohradil: „Profesoři se svými knihami, socialisté se svými plány, anarchisté se svými bombami, všichni poučují ostatní ohledně... principů zdanění." Dokonce ani republikáni z východu nebyli tak ostří při odsuzování daně z příjmu. Všechno to byly ale plané řeči. Následující rok prohlásil nejvyšší soud Spojených států daň z příjmů za odporující Ústavě, protože jde o přímou daň, která byla uvalena na příjmy kdekoli, nikoli rozvržená na státy podle populace. Fakt, že čtyři z devíti soudců s tímto rozhodnutím nesouhlasili, rovněž svědčil o rozmanitosti názorů rozdělujících obě strany.

Železnice a trusty

Grangers a státní regulace — Řady republikánů a demokratů prostupovala stejná míra nejistoty ohledně železnic a trustů. Co se železnic týče, první jednoznačný a konzistentní požadavek na jejich regulaci přišel ze západu. Zde farmáři, kteří měli kontrolu nad státní legislativou, obzvláště ve státech Iowa, Wisconsin a Illinois, zavedli na počátku 70. let drastické zákony předepisující maximální sazby, jež mohly požadovat železniční společnosti přepravující náklad a pasažéry. Aplikace těchto opatření však byla omezená, protože mimo své hranice státy nemohly stanovit sazby pro přepravu zboží a cestujících. Právo regulovat mezistátní obchod bylo Ústavou přiznáno Kongresu.

Zákon o mezistátním obchodu z roku 1887 - Hnutí, které bylo tak efektivní v západní legislativě, se během někoelika let přesunulo s požadavky na federální regulaci mezistátních železničních sazeb do Washingtonu. V roce 1887 tlak natolik zesílil, že Kongres vytvořil mezistátní obchodní komisi a zakázal mnoho praktik užívaných železničními společnostmi, například diskriminaci při platbách různým přepravcům a poskytování tajných slev spřízněným osobám. Tento zákon byl významným posunem, hlavní otázka fixních sazeb však zůstala k velké nespokojenosti farmářů a přepravců nedotčena.

Shermanův anti-trustový zákon roku 1890 — Stejně jako v případě železnic byly útoky na trusty podnikány nejprve ze strany státních legislativ, kde se stalo módou ukládat vysoké pokuty podnikům, které se spolčovaly do monopolů a „konspirovaly pro zvýšení cen". Republikáni a demokraté se v rámci společné podpory takových opatření spojili. Stejně jako v případě železnic hnutí na omezení trustů brzy vyslalo své mluvčí do Washingtonu. Ačkoli Blaine prohlásil, že „trusty jsou především soukromou záležitostí, do které nemá ani prezident ani žádná jiná osoba právo zasahovat", byl to právě republikánský Kongres, který v roce 1890 zavedl první opatření — Shermanův anti-trustový zákon — zaměřené proti velkému spolčování firem. Tento zákon učinil nelegální „každou smlouvu, spolčení ve formě trustu či jiné formě, či konspiraci s účelem omezení obchodu mezi státy či s jinými národy".

Marnost anti-trustového zákona - Zda byl Shermanův zákon zaměřen vůči veškerému spolčování, či pouze proti takovým, které způsobovaly „nepatřičné omezení" obchodu a konkurence, nebylo zřejmé. Senátor Platt z Connecticutu, pečlivý státník ze staré školy, tvrdil: „Otázky, zda bude zákon vynutitelný, jakým způsobem bude vynutitelný, či zda měl Kongres pravomoc jej přijmout, byly v tomto Senátě hozeny za hlavu jako plané řeči a veškeré úsilí se soustředilo na to, přijmout jakýkoli zákon s názvem ‚Zákon na trestání trustů‘ a s ním vyrazit do světa." Ať již byl záměr jakýkoli, jeho dopad na existující trusty a na formování nových spolků v prvních letech jeho platnosti byl mizivý. Prezident Harrison a prezident Cleveland ho prakticky nikdy neuplatnili, a to navzdory neustálým požadavkům na tvrdá opatření vůči „monopolům". Bylo zjevné, že ani republikáni, ani demokraté nebyli připraveni vést válku s trusty až do hořkého konce.

Menšinové strany a vzrůst neklidu

Požadavky opozičních stran — Od voleb 1872, kdy Horace Greeley podnikl svou neslavnou exkurzi do politiky, se v prezidentské kampani začaly objevovat strany zaměřující se na problémy týkající se především zaměstnanců a farmářů. Ať se již nazývali Reformátoři práce, Greenbackers či Anti-monopolisté, jejich slogany a volební programy mířily vždy jedním směrem. Prohibicionisté, kteří roku 1872 zahájili svoji kariéru s jedním bodem, zákazem obchodu s alkoholem, brzy začali řešit i další politické otázky a nakonec zůstali v roce 1896 beznadějně rozštěpeni v otázce peněz.

Souhrnný pohled na politické programy sestavené opozičními stranami od Grantova po Clevelandovo druhé období odhaluje určité společné charakteristiky. Mezi ně patří: co nejrychlejší splacení národního dluhu, regulace sazeb železničních a telegrafních společností, zrušení zákona o komoditním krytí z roku 1875, vládní výdej bankovek bez kovového krytí představujících zákonné platidlo a na požádání směnitelných za úročené dluhopisy, neomezená ražba stříbra, progresivní dědická daň, legislativa beroucí od „pozemkových, železničních, peněžních a jiných obřích korporátních monopolů... moc, kterou si tak amorálně a nespravedlivě přisvojily", všeobecné či přímé volby senátorů Spojených států, ženská emancipace a progresivní daň z příjmu, „uvalující fiskální břemeno na ty, kteří si mohou nejlépe dovolit zaplatit namísto jeho uvalení na farmáře a malovýrobce".

Kritika starých stran — K tomuto dlouhému programu různých opatření přidali reformátoři silnou kritiku starých stran a rovněž i etablovaných vládních institucí. „Odsuzujeme," prohlásila labouristická strana roku 1888 „jak demokratickou, tak republikánskou stranu jako beznadějně a nestoudně zkorumpované a kvůli jejich napojení na monopolní společnosti nehodné volby všemi, kdo nežijí z veřejného olupování." „Senát Spojených států," pravili Greenbackers „je orgán tvořený z většiny aristokratickými milionáři kteří, podle vlastních stranických dokumentů, si koupili své zvolení za účelem ochrany velkých monopolů, které zastupují." Máme-li vycházet z prohlášení Greenbackers, tato strana věřila, že celá vláda přestala být pod kontrolou lidu.

Grangers — Tato nikoho nešetřící, ba revoluční kritika amerického politického života byla přitažlivá zejména pro farmáře ze středozápadu. Ti byli vždy aktivní v politice a před občanskou válkou značně podporovali jednu či druhou vedoucí stranu. V roce 1867 však mezi nimi vznikla skupina známá jako „Ochránci hospodářství", která měla sehrát velkou roli ve stranických soubojích následujících desetiletí. Tato společnost, která zakládala místní lóže či „hospodářství" na principu tajnosti a bratrství, byla původně zamýšlena pro propagaci zájmů farmářů. Její politická orientace nebyla zjevně zpočátku jasně vymezena. Skupina se stávala atraktivní pro nejvíce aktivní a nezávislé jedince z řad farmářů a představovala zárodek nové mocné organizace a zanedlouho stanuli v jejím čele představitelé více či méně zapojení do politiky. Kde je v demokracii možnost dát dohromady více politických hlasů, tam je moc.

Greenback party - První větší aktivita Grangers byla spojena s útokem na železnice na středozápadě, čímž vytvořili tlak na několik státních legislativ zákonem omezující sazby za nákladní a osobní přepravu. Ve stejnou dobu, nepochybně povzbuzeni tímto úspěchem, založili představitelé hnutí roku 1876 novou politickou stranu, obecně známou jako Greenback party, nakloněnou pokračující emisi nekrytých bankovek. Začátky byly neuspokojivé, o dva roky později však o sobě ve volbách do Kongresu dali Greenbackers vědět po celé zemi. Jejich kandidáti dostali více než milion hlasů a čtrnáct z nich se dostalo do Sněmovny reprezentantů. Zdálo se, že vzniká nová silná strana.

Tato lákavá naděje představitelů strany se ukázala být iluzorní. Nenápadný efekt zákona o komoditním krytí, oživení průmyslu po opadnutí závážné paniky, která nastala roku 1873, zákon o nákupu stříbra a nový výdej greenbacků omezily prostor pro jejich argumentaci a agitaci. Rovněž nastal přesun sil ve prospěch stříbrné fakce, která měla značnou podporu u západních vlastníků stříbrných dolů. Díky tomu všemu poklesla podpora Greenback party na zhruba 300 tisíc hlasů ve volbách roku 1880. Ještě větší propad přišel o čtyři roky později, načež se strana začala rozpadat, když ji opustili její sponzoři.

Vzestup Populistické strany - Ti představitelé starých stran, kteří nyní hleděli vpřed s vidinou šťastné budoucnosti bez nových konkurentů, byli brzy zklamáni. Pohřeb Greenback party byl sotva u konce, když se na scéně objevily dvě nové hrozby od zemědělců: Národní farmářská aliance a průmyslová unie, obzvláště silná na jihu a západě, a Farmářská aliance operující na severu. Do roku 1890 měly dvě nové strany přes tři miliony členů. Stejně jako před lety v případě Grangers, si noví představitelé našli cestu do politiky. V roce 1892 pořádali sraz, jmenovali kandidáta na prezidenta a přijali jméno Strana lidu, načež vešli ve známost jako Populisté. Jejich program byl celkově ve znamení radikalismu. Prohlásili, že „noviny jsou značně dotovány a upláceny, veřejný názor umlčován, podnikání mařeno, domy jsou zatíženy hypotékami a půda je koncentrována v rukou kapitalistů... Plody dřiny milionů lidí jsou drze kradeny pro obohacení hrstky. Po takovém rozsáhlém obvinění nabídli populisté své protiléky: volnou ražbu stříbra, progresivní daň z příjmu, poštovní spořitelny a vládní vlastnictví železnic a telegrafu. Ve stejné době spustili iniciativu pro referendum a všeobecnou volbu senátorů a zákazu užití federální armády v pracovněprávních sporech. Díky tomu získali Populisté přes milion hlasů, zajistili si dvaadvacet volitelů prezidenta a silné zastoupení v Kongresu.

Průmyslová krize podporující nepokoje - Čtyři roky mezi kampaní roku 1892 a následující prezidentskou kampaní přinesly mnoho událostí, které podpořily rozladění vyjádřené v hrozivém programu Populistů. Cleveland, neústupný nepřítel volné ražby stříbra, vyjádřil svou mocnou podporu zlatému standardu a trval na zrušení zákona o nákupu stříbra, čímž si znepřátelil většinu své strany. V roce 1893 dopadla na zemi těžká průmyslová krize: banky a obchody krachovaly děsivou rychlostí, továrny byly zavírány, ulice byly plné nezaměstnaných hledajících práci a ceny obilí a kukuřice spadly na minimální úroveň. Došlo rovněž i na pracovněprávní spory. Stávka v Pullmanově továrně v Chicagu se rozšířila i na železnice. Nastaly nepokoje. Prezident Cleveland, nehledě na protesty guvernéra z Illinois Johna P. Altgelda, povolal do akce vojáky. Okresní soud Spojených států v Chicagu vydal soudní příkaz, který představiteli železničních odborů Eugenu V. Debsovi nebo jeho asistentům zakazovall jakkoli bránit přepravě pošty či předmětů mezistátního obchodu. Za neuposlechnutí tohoto příkazu byl Debs zatčen a zavřen do vězení. S nasazenými federálními vojáky a vůdcem ve vězení vzdali stávkaři svůj boj, byli poraženi, avšak nepodmaněni. Prohlášení Nejvyššího soudu Spojených států o neplatnosti zákona o dani z příjmu přililo olej do ohně a vyvolalo bouři populistické nespokojenosti na západě a na jihu.

Boj o tvrdé peníze roku 1896

Konzervativci znepokojeni - Lidé konzervativního smýšlení z obou hlavních politických stran byli touto dobou již značně zneklidněni. Na vzestup populismu a pracovněprávních sporů pohlíželi jako na známky revoluční nálady, tedy při nejmenším jako na hrozbu americkým institucím a ideálům. Proti zákonu o dani z příjmu z roku 1894 horlil newyorský advokát Joseph H. Choate ve své vášnivé řeči před Nejvyšším soudem: „Je komunistický ve svém účelu a potenciálu a je zde obhajován na základě principů tak komunistických, socialistických — či jak se taky dají jinak nazvat — populistických, jaké ještě nebyly předneseny před žádným politickým shromážděním nikde na světě." Pan Justice Field jménem soudu odpověděl: „Současný útok na kapitál je pouhým začátkem. Je pouhým prvním schodem k dalším větším a mohutnějším akcím, až náš politický život ovládne válka chudých proti bohatým. Prohlášením daně z příjmů za protiústavní odvrátíme větší zla skrývající se pod její maskou." Co se volného stříbra týče, téměř všichni konzervativně smýšlející byli sjednoceni v jeho odsouzení coby nástroje konfiskace a zřeknutí se dluhu, snahy dlužníků splatit své závazky penězi v hodnotě padesáti centů místo celého dolaru, vrcholu otevřeně obhajovaných zlotřilostí, urážky práva, pořádku a cti.

Republikáni vyrážejí do boje za zlatý standard — Mezi republikány byl tento názor široce rozšířen a zastáván. Byli to oni, kdo zvedli rukavici hozenou Populisty, ačkoli několik demokratů, například president Cleveland či senátor Hill z New Yorku, bojovalo rovněž proti rostoucímu přeběhlictví k Populistům uvnitř Demokratické strany. Když v roce 1896 došlo k národnímu konventu republikánů, proběhlo hlasování, prohlášení opozice vůči volné ražbě stříbra s výjimkou mezinárodních dohod prošlo poměrem hlasů osm ku jedné. Republikánská strana, užijeme-li rázného jazyka pana Lodge, se sjednotila „nejen vůči tomu organizovanému selhání, Demokratické straně, ale také vůči všem silám politického chaosu a společenského nepořádku ... v těchto hořkých časech, kdy se rozmáhají síly neřádu a ničemové s jejich falešnými světly se scházejí na pobřeží a lákají lodě státu na skaliska". Je však třeba také poznamenat že McKinley, jehož republikáni nominovali a který v Kongresu hlasoval pro volnou ražbu stříbra, byl obecně známý jako bimetalista a byl pak svými poradci jen těžko přesvědčován pro bezpodmínečnou podporu zlatému standardu. Tímto ústupkem se stal před historií hrdinným obhájcem zlata, ačkoli jeho hlavní zájem spočíval nepochybně v ochranářském clu. Pro něj neexistovalo nic trestuhodnějšího než pokusy „stavět třídu proti třídě, třídy proti veřejnosti, odvětví proti odvětví, pracující proti kapitálu, chudé proti bohatým, či zájem proti zájmu". Taková byla slova z jeho proslovu při hlasování. Celý program Populismu nyní shledával „nečekaným, nebezpečným a revolučním útokem na právo a pořádek".

Demokratický sjezd v Chicagu — Nikdy, kromě jedné výjimky v předvečer občanské války, nebyl demokratický národní konvent více emocionální než v Chicagu roku 1896. Od úvodní modlitby po poslední projev byly každý úkon, každá řeč, každá scéna, každé rozhodnutí vášnivé a zasévající nejednotnost. Návrh na vyslovení pochvaly administrativě prezidenta Clevelanda, což byl dlouhodobý stranický zvyk, byl rozhořčeně zamítnut. Když byl ohlášen program obsahující radikální body včetně volné ražby stříbra, rozpoutala se opravdová bouře. Senátor Hill, chvějící se rozhořčením, protestoval proti opuštění starých zásad Demokratické strany, proti principům, které by vyhnaly muže sloužící straně po celý život, proti revolučním a nemoudrým krokům, které neměly v historii strany precedent. Senátor Vilas z Wisconsinu rozčíleně prohlásil, že v principu není žádný rozdíl mezi volnou ražbou stříbra — „konfiskací poloviny hodnoty národních úvěrů ve prospěch dlužníků" — a komunismem samotným — „univerzálním přerozdělováním vlastnictví". Ve vítězství tohoto návrhu viděl počátek „svržení veškerého práva, veškeré spravedlnosti, veškeré bezpečnosti a klidu ve společenském řádu".

Proslov o trnové koruně — Zastánci volného stříbra odpověděli ostrým způsobem. Označili obhájce zlata za agresory napadnuvší dělníky a jejich domovy. William Jennings Bryan z Nebrasky vyjádřil jejich názory ve svém památném vystoupení. Prohlásil, že jejich věc byla „tak svatá jako věc svobody — věc lidskosti". Vysvětlil, že se jedná o zápas mezi nečinnými držiteli nečinného kapitálu a odíranými miliony pracujících. Poté jmenoval ty, jejichž jménem mluví — zaměstnance, venkovského právníka, drobného obchodníka, farmáře a horníka. „Člověk zaměstnaný za mzdu je stejně tak obchodník jako jeho zaměstnavatel. Obhájce na venkovském městě je stejně tak obchodník jako korporátní obhájce v metropoli. Kupec v obchodě na rohu je stejně tak obchodník jako kupec v New Yorku. Farmář je stejně tak obchodník jako člověk, co jde na burzu a vsadí na cenu obilí. Horníci sestupující tisíc stop do podzemí či vystupující dva tisíce stop na vrchy jsou stejně tak obchodníci jako pár finančních magnátů držících ve skříni peníze celého světa... Mluvíme ve jménu těchto lidí. Nepřicházíme jako agresoři. Neválčíme, abychom dobyli. Bojujeme na obranu svých domovů, svých rodin a našich potomků. Sepisovali jsme petice a našemi peticemi opovrhovali. Naléhali jsme a naše naléhání bylo ignorováno. Prosili jsme a byli jsme zesměšňováni. Nyní již neprosíme, nenaléháme a nesepisujeme petice. Vzpíráme se... Na jejich požadavek zlatého standardu odpovíme: „Nevsadíte na hlavu pracujících tuto trnovou korunu! Neukřižujete lidstvo na kříži ze zlata!"

Bryanova nominace — V celé historii národních sjezdů si mluvčí nikdy nenaklonil takové zástupy. Dokonce ani Yancey při svém památném proslovu na charlestonském sjezdu roku 1860, kdy s vážnou a dojímavou výmluvností bojoval za osud jihu. Jásající delegáti se shromáždili kolem senátora z Nebrasky a sálem zněl dlouhotrvající ohlušující potlesk. Ohlášený program byl schválen poměrem hlasů dva ku jedné a mladý mluvčí ze západu, oslavovaný jako americký Tiberius Gracchus, byl nominován jako demokratický kandidát na prezidenta. Jih a západ zvítězily nad východem. Zlatí demokraté byli jednoznačně zapuzeni. Jejich hrstka, která si nedovedla představit, že by hlasovala pro republikánského kandidáta, svolala s posvěcením Clevelanda protestní sjezd v Indianapolis, kde v marné naději nominovali vlastní kandidáty podporující zlatý standard.

Demokratický program — Byly to události z Chicaga, kterými na sebe demokraté upoutali pozornost. Na rozdíl od většiny jiných stranických prohlášení byl program pana Bryana explicitní svým jazykem a požadavky. Odsoudil praktiku povolovat soukromým bankám v jednotlivých státech vydávat papírové bankovky na základě toho, že to bylo „v rozporu s Ústavou", odvolávaje se na Jacksonův slavný útok na Banku roku 1832. Program hlásal, že cla by měla být ukládána „s cílem výnosů" — Calhounova doktrína. V požadavcích na volnou ražbu stříbra byl vidět návrat k praktice, od níž se upustilo roku 1873. Daň z příjmu byla dalším bodem v programu. Zákon z roku 1894 schválený demokratickým kongresem byl údajně „striktním naplněním jednotných rozhodnutí Nejvyššího soudu po téměř sto let" a poté naznačil, že rozhodnutí zrušit zákon může být stejným orgánem vzato zpět, pokud by se nedalo vložit přímo do Ústavy.

Odvolání se na pracující v řeči pana Bryana o „trnové koruně" bylo zakotveno v programu. „Protože pracující vytváří bohatství země", zněl jeden bod, „požadujeme přijetí takových zákonů, které budou zapotřebí pro ochranu všech jejich práv". S odkazem na Pullmanovu stávku, ohledně které vášně ještě neustaly, odsoudil program „svévolný zásah federálních orgánů v místních záležitostech, jako bylo porušení Ústavy Spojených států a zločin proti svobodným institucím". Zvláštní důraz byl kladen na kritiku „vlády soudních nařízení, jakožto nové a vysoce nebezpečné formy útlaku, kterou se z federálních soudců, při opovržení zákonů států a práv občanů, najednou stali legislativci, soudci a vykonavatelé". Protiopatřením měl být federální zákon zajišťující soud s porotou ve všech případech pracovněprávních sporů. Pod touto deklarací pozvedli demokraté v čele s panem Bryanem svůj válečný prapor.

Vyostřená kampaň — Následující kampaň předčila rozsahem svých agitačních aktivit a hořkostí svého tónu všechny jiné politické konflikty v amerických dějinách, osudný souboj roku 1860 nevyjímaje. Oběma stranám byly darovány velké sumy peněz. Železniční, bankovní a jiné korporace štědře obdarovaly republikány; těžaři stříbra zase do menší míry, avšak se stejným nadšením podporovali demokraty. Země byla zaplavena pamflety, letáky a plakáty. Veškerý veřejný prostor, od velkých poslucháren ve městech po „červené školní budovy" na venkově byl okupován dvěma soupeřícími silami.

Pan Bryan se angažoval osobně a ve speciálním vlaku navštívil všechny části země, přičemž oslovil doslova miliony lidí. Pan McKinley zvolil starší a konzervativnější plán. Přijímal delegace ve svém domě v Cantonu a řečnil o tématech kampaně ze své verandy, přičemž úkol oslovovat lidi ve městech nechával na armádě dobře organizovaných mluvčích. Pochody, procesí a obří demonstrace zaplavily zemi politikou. V mnoha státech prováděli republikáni dopředu průzkumy mínění a pochybující voliči byli osobně navštěvováni muži vyzbrojenými argumenty a literaturou. Mnoho průmyslníků veřejně oznámilo, že v případě vítězství demokratů zavřou své továrny. Lidé byli za svoje politické názory vykazováni z veřejných i soukromých prostor, jeden známý ředitel vysoké školy byl propuštěn kvůli obhajobě volné ražby stříbra. Jazyk používaný vášnivými a zahořklými řečníky na obou stranách přivedl veřejnost do stavu šílenství, což znovu ukázalo, kam až jsou lidé schopni zajít, pokud mají pocit osobní a politické újmy.

Republikánské vítězství — Verdikt národa byl jasný. McKinley měl 271 z 447 volitelských hlasů a 7 111 000 lidových hlasů proti Bryanovým 6 509 000. Volby do Kongresu dopadly s podobným výsledkem, ačkoli co se týče skladby Senátu, „přesluhující" demokraté a populisté ještě nějakou dobu drželi moc, jež nebyla úměrná jejich podpoře ve volbách. Tak jako tak, republikáni nakonec získali plnou kontrolu nad oběma komorami — převahu v celé vládě, kterou si udrželi po následujích čtrnáct let — dokud nepřišla doba druhé Taftovy administrativy, kdy nad Sněmovnou reprezentantů ztratili kontrolu. Okovy nerozhodnosti byly zlomeny. Strana tvrdé měny a ochranářských cel se ujmula moci s nezpochybnitelnou převahou.

 

Republikánská opatření

Zlatý standard a celní tarify — Jakkoliv se to může zdát divné, zavedli republikáni do legislativy zlatý dolar jako jediný standard národní měny teprve až v roce 1900. Ve svém inauguračním proslovu prezident McKinley nepostavil do popředí otázku peněz, ale otázku tarifů. „Lid rozhodnul," prohlásil, „že máme přijmout takovou legislativu, která by poskytla účinnou protekci a povzbuzení průmyslovému rozvoji v této zemi." Protekce pro americký průmysl, to je ten úkol, který stojí před Kongresem. „Až si zajistíme dostatečný zdroj příjmů, tak se můžeme pustit do změn fiskálních zákonů, ale nikoliv dříve." Jelikož republikáni měli pouze čtyřicet šest z devadesáti senátorů, a to ještě čtyři senátoři z jejich řad byli známými obhájci volné ražby stříbra, tak tento prezidentův výběr tématu byl opatrný a pochopitelný.

Kongres jeho varování uposlechl. Pod vedením Nelsona P. Dingleye, po němž byl onen zákon nazván, bylo zvýšení celních sazeb ve Sněmovně reprezentantů prohlasováno. Opozice v Senátu, převážně ze západu, byla překonána prostřednictvím některých ústupků, ale cla na cukr, cín, ocel, dřevo, konopí a de facto všechny ostatní důležité komodity byla podstatně zvýšena.

Nárůst korporací - Roky, které následovaly po ukončení žhavé kampaně 1896, byly - ať už z jakékoliv příčiny - jedněmi z nejhojnějších, které země zažila za celá dlouhá desetiletí. Všechna průmyslová odvětví běžela na plné obrátky, zmizela nezaměstnanost a obchodu se dařilo. S tím byl spojen vznik několika největších korporací, jaké do té doby svět spatřil. V roce 1899 vytvořili hutníci trust s kapitálem 65.000.000 $, v tomtéž roce zaujala Standard Oil Company s kapitálem přes sto milionů dolarů místo staršího trustu, podle zákona státu New Jersey se zformoval Měděný trust, jehož základní jmění bylo poté odhadnuto na 175.000.000 $. O rok později byla založena Národní cukrovarnická společnost s počátečním kapitálem 90.000.000 $. Než uplynulo dalších dvanáct měsíců, byly všechny tyto korporace překonány vznikem United States Steel Corporation s kapitálem více než jedna miliarda dolarů, což byl podnik uvedený do chodu slavným Morganovým bankovním domem v New Yorku.

Téměř ve všech těchto velkých podnicích se angažovali víceméně titíž kapitáni průmyslu a financí. Můžeme použít slov jedné významné autority: „Byli všichni spojeni a provázáni sítí vzájemných zájmů. Například zájmy Pennsylvánské železnice byly na jedné straně spojeny s Vanderbilty a na druhé straně s Rockefellery. Vanderbiltové měli těsné spojení s Morganovou skupinou... Viděno jako celek byly trusty složeny ze sítě větších a menších kapitálů propojených navzájem pouty větší či menší důležitosti, ale všichni byli součástí větších skupin, které jsou samy závislé na dvou mamutech — Rockefellerově a Morganově skupině. Tito dva mamuti společně představují srdce obchodního a průmyslového života národa." Takový byl obrázek triumfujících obchodních podniků několik let po pamětihodné kampani 1896.

Literatura

F. W. Taussig, Tariff History of the United States.
J. L. Laughlin, Bimetallism in the United States.
A. B. Hepburn, History of Coinage and Currency in the United States.
E. R. A. Seligman, The Income Tax.
S. J. Buck, The Granger Movement (Harvard Studies).
F. H. Dixon, State Railroad Control.
H. R. Meyer, Government Regulation of Railway Rates.
W. Z. Ripley (editor), Trusts, Pools and Corporations.
R. T. Ely, Monopolies and Trusts.
J. B. Clark, The Control of Trusts.

Obrázky z kampaně 1896

Populisticko-demokratická propaganda

Strýček Sam prodáván do otroctví za zlato britskému a židovskému bankéři. Prodávajícími jsou Cleveland, Sherman a Carlisle (tehdejší ministr financí).

 

Strýček Sam ukřižován na „kříži ze zlata". Zprava mu vyprazdňuje kapsu Cleveland, zleva Sherman. Zprava mu probodává bok židovský bankéř kopím „zlatý standard", zleva mu podává houbu namočenou do octa (úročené dluhopisy) židovský „wallstreetský pirát". Kampaň Populistů se vůbec nesla v dosti antisemitském tónu (jak napovídá i nápis na kříži).

 

 Stejný motiv — pracující ukřižováni na „kříži ze zlata". Trnovou korunu nasazuje předseda republikánské strany Hanna stojící na ramenou Rothschilda (který byl symbolem židovského kapitálu a židovských bankéřů).

 

Cleveland s Rothschildem vraždí demokracii dýkou s nápisem „dluhopisy".

REPUBLIKÁNSKÁ PROPAGANDA:

Strýček Sam prodává dluhopisy. Z balkonů se mu smějí představitelé zemí na zlatém standardu (Británie, Francie, Německo, v pozadí Rusko a Rakousko-Uhersko).

 

Alegorie Chicagského demokratického konventu — otevření Pandořiny skříňky, z níž vylétají neklid, nespokojenost, chybné finanční teorie, „fiatismus" (papírové peníze), anarchismus a „sekcionalismus"

Opět alegorie Chicagského konventu, tentokrát shakespearovská.

 

Zastánce volného stříbra: „Říkám Vám, že hojnost peněz a vysoké ceny přináší dobré časy."Farmář (bývalý konfederalista): „Je to skutečně tak? Vzpomínám, když káva stála 40 $ za libru a boty 200 $, a byla to zlá doba, jakou si jen umíte představit. Čím více peněz bylo, tím jsme na tom byli hůř."

 

 

Výsměch demokratům po volební porážce. Osel (symbol Demokratické strany) spolknut velrybou Populistické strany (odkaz na biblický příběh Jonáše) uvízlou na „mělčinách porážky".

 

 

 

 

poslal sumavak, 28.03.2010, 15:20:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---