Vojna

Dušan Neumann

Občas se ptám sám sebe, zejména když posedávám po českých hostincích a z dýmového oparu kromě cinkotu půlitrů proniká i konverzace štamgastů, o čem se bude bavit generace dnešních mladíků, kteří unikli požehnání povinné vojenské základní služby. Protože není-li zrovna předmětem debaty mistrovství světa v hokeji, či poslední fotbalový skandál a všeobecně odsouhlasené konstatování, že všichni politici kradou a k majetku se lze domoci pouze lumpárnou, stočí se hovor záhy na vzpomínky z vojny.

Projevilo se to i na zdejším blogu. Stačila malá zmínka o délce vlasů a vzpomínky absolventů vojenských kateder se vyrojily jako komáři v letním podvečeru na břehu Lužnice

Jelikož zazněla i stížnost, že frekvence příspěvků zažívá prázdninovou krizi, nechť okurkovou sezonu osvěží i pár vzpomínek z mého vojančení. Dámy prominou.

Absolvoval jsem vojenskou katedru UK v létech 1966 — 1970 a zažil několik jejích proměn. V době kdy jsem se dostal na tehdejší Fakultu osvěty, knihovnictví a publicistiky (fakulta pak s měnila název průběžně s politickým vývojem v zemi), byl můj bratranec Vojen už druhým rokem na právech a pravidelně nás obveseloval historkami z pátečního válčení v Motole, kde se budoucí socialističtí právníci cvičili na tankány. Opravdový tank byl k vidění jen na 9.května na Letné, nepočítáme-li ten později na růžovo natřený na soklu na Smíchově. Studentské tankové posádky proto zaháněly agresory NATO do kopce směrem Stodůlky podle pečlivě připraveného taktického plánu "pěšky jako v tanku", a my bigoši později podle vzoru "pěšky jako na OT". Po Motole jako blecha skáče podplukovník Jecha — Zajímavé bylo, že motolský kopec jsme většinou dobyli beze ztrát, ale příští pátek už byla zase imperialista skoro dole u tramvaje. Tak to šlo až do konce roku 1967. "Strahovské události" a následující dva měsíce pozdvihly sebevědomí a drzost budoucích záložních důstojníků a s ním úměrou nepřímou klesala jistota a zavilost školícího důstojnictva.

Z motola jako od Stalingradu

Velitelm nás bigošů byl podplukovník Šraut. Tohoto důstojníka ještě jako rotmistra zažil můj otec jako četař aspirant na zkrácené vojenské základní službě v roce 1946. V jednom se papá Šraut, jak jsme mu říkali, za dvacet let nezměnil — průběžně buzeroval za všechno — od frajersky posazené lodičky po zaprášené kanady po úspěšném zahnání imperialisty za Stodůlky. To vždy zařval "vojín Nojman, směr osamělý strom 80 metrů západo-západo-jih pokluseéém", a když jsem to doběhl a udělal čelem vzad, zněl motolským cvičákem Šrautův býčí hlas: "vojín Nojmááán, po prdeli přískokem ke mněéééé". což znamenalo přiskákat na bobku. Fujtajbl, když si nato ještě dnes vzpomenu. Zupák jako řemen, v té hlavě toho moc neměl, snad jen místo pro vojenskou čest. Když jsme se v listopadu 1968 vrátili na cvičák, kolektivně jsem ho i s celou armádou, která podle našich studenstky radikálních pocitů v srpnu selhala, poslali do prdele. Šraut neřval ani neprotestoval, odvedl nás pod jeden z těch nenáviděných stromů a tiše, téměř plačtivým hlasem řekl : "chlapci, já vám rozumím, ale a nemohu vás k ničemu přesvědčovat, ale střílet a bojové taktice se naučte. Do koho pak budete někdy střílet, to už bude záležet jen a jen na vás." Tehdy jsem toho starého zupáka i jeho vojenské zoufalství pochopil. Do konce vojenské katedry jsem už ani jednou nedostal povel "po prdeli přískokem ke mně..."

Někdy v v říjnu, když se v Celetné sešly zbytky našeho ročníku — Z původních asi devadesáti nás zbylo 35 (většinou zmizely v cizině holky), nechali jsme si na protest narůst fidelovský vous. K promoci už zase šla většina mých kolegů oholena, jen s bíbrem. nikomu v Televizních novinách během mé krátké kariery nevadil.

Několik let jsem se pokoušel o modrou knížku, ale marně. Pochopil jsem to až u pluku v Tachově, kam s námi narukoval vojín epileptik. A neměl jsem podobnou kliku jako můj kamarád Karel, který si přivydělával odbornými překlady z angličtiny. Jednou šel s překladem tuším do podniku Ligna. Jak tak stojí u výtahu, ozvala se rána, vyvalila se spousta prachu a v šachtě kousek pod ním ležela v troskách kabina výtahu. Karel nelenil, rozerval sako a vrhl se do trosek pod nějakou rozlámanou překližku. Tam ho našli úpějícího. Dotáhnout pohmoždění pátěře a hlavy až k modré knížce nebylo pro tohoto bystrého studenta Filosofické fakulty už žádnou překážkou. A ve zmatku sedmdesátého roku se mi podařilo — přiznám, že bez nějakých protestů Vojenské správy — aby se moje vousatá fotka ocitla i ve vojenské knížce. To byla výhra, neboť po nástupu na tachovský buzerák jsem tam s vousatou bradou trčel jak hnisavý palec. Nejdříve si mne zavolal praporní politruk. Ukázal jsem mu vojenskou knížku a tvrdil, že když to uznala vojenská správa, nemají nárok na mně vyžadovat změnu. Naléhal, já nepovolil. Jako vojín absolvent a nabíječ RPG jsem už neměl kam klesnout. Blahobytí plukovního prasečáku bylo vyhrazeno maďarsky mluvícím cikánům. Pak si mne nechal předvést velitel praporu, po něm plukovní politruk, který mne nahlásil diviznímu prokurátorovi. Velitel pluku, tehdy plukovník Rygál, se projevil jako slušný chlap. Nejdříve mne seřval, že dělám z vojny švejkárnu, ale že si hlavně zadělávám na průser do budoucnosti, protože politruci si pamatují a jsou to lidé mstiví. Nakonec mi řekl, že mi své řekl a více pro mne udělat nemůže. "Ale upozorňuji Vás soudruhu vojíne absolvente, že s vousy nebude těsnit plynová maska a případný chemicko-biologický útok nepřežijete", dodal v rámci profesionální důkladnosti. (Pokud to nebyl on, neboť už si nejsem mnohým jist, byl to určitě chemický náčelník, major a velmi slušný chlap). Já v pozoru odpověděl, že to teda budu mít rychle za sebou a nebudu muset potupně hnít v nějaké imperialistickém zajateckém táboře, kdyby mne náhodou dostali..." Byla to ode mne drzost, ale zároveň i test, neboť stejně jako my nespolehliví absolventi, byli do Tachova převeleni i politicky pochybení důstojníci, kteří významně vylepšili inteligenční koeficient pluku do té doby ovládanému napůl negramotnými debily.

Po čase mi a několika stejně postiženým kamarádů pomohl plukovní lékař Dr. Byss k odborným oddílům, kde s námi bylo zacházeno lidsky. Já se nakonec stal zástupcem velitele TOPky, což nebyla armádní větev politické strany, ale Technická opravna pluku. Můj vous — byť krátce zastřižen — přežil návštěvu vojenského prokurátora v Plzni a všechno hulákání, přesvědčování ba i karierní sliby. Nakonec mi sloužil jako vycházková knížka. Stačilo jít přes bránu — často jsem jezdil, neboť jako zástupce velitele topky jsem měl k dispozici služební stroj — pincka v khaki barvě a službu konající dévéťák se podíval...."áááá fousatej absík, závoru nahoru..."

Zástupce velitele pro podvody ( na mašírování jsem byl vždy expert!)

Mou povinností bylo vést knihy opravny, výdejky materiálu, objednávat náhradní díly a dohlžet na mechaniky. Tím jsem získal dokonalý přehled, kdo z důstojníků s čím a jak moc šmelí. Neměl jsem k socialistické armádě kladný vztah, a tak jsem netrpěl morální újmou, když jsem nechal na papíře po dlouhé hodiny běhat elektrocentrály (generátory poháněné motory Tatra 603A s normo 32litrů/hod) a spotřebované paliva pak privatizovat do nádrží důstojnický embéček a žigulů. S opušťáky jsem neměl problém a náčelník opraven nikdy neviděl za kasárny zaparkovaný fialový Tatraplán s pražskou značkou. Během doby se v něm zázrakem zmodernizoval starý, olej žeroucí motor za modet Tatra 603A, který nevím proč, byl v khaki barvě. Dalo by se psát dlouho, ale dnes už si nepamatuji podrobnosti, jména, často ani souvislosti, a tak se skutečný příběh mění v barvitou fabulaci. Proto raději rychle skončím, než začnu pábit.

Pohoda v Tachově- na vojně se informace vyplácí

Výhra však přišla v podobě pomocné ruky místního kontráše, kterému vrtalo hlavou, proč jsem vlastně na listině společenských vyvrhelů. Zavolal mne jednou do kanceláře řka: "Musím na chvilku odběhnou a nemohu nechat kancl otevřený. Počkáte tu chvilku, ale budu vás muset zamknout. Jo, a ne abyste se díval do materiálů na mém stole." Pravil a otočil klíčem v zámku. Na stole ležely moje kádrové materiály. Těch udání a od lidí, od nichž bych to nečekal. To nejhorší bylo od děkana FSVP, ktrerého jsem na podzim, já blbec, vzal s posledním studentským výměnný zájezdem do Paříže. Stálo tam, že jistě pracuji pro francouzskjou špionáž, neboť jsem nebydlel se studenty na koleji a na společné akce přijížděl luxusním automobilem Simca. Auto patřilo mé tětě z Nanterre, u níž jsem přebýval a Simcou jsem jezdil hlavně proto, abych ohromil jistou Petru P, vylákal ji na výlet do okolí Paříže se záměrem dostat se pak na zadním sedadle Simky pod její spodní prádlo. To se mi nepodařilo, zato jsem v očích té bolševické svině děkana M. Hladkého udělal závratnou karieru v Surreté. To všechno jsem npor. Hráčkovi vyložil. Když jsem pak žádal o konkurs do motoristické redakce ČT, nebylo v mých kádrových materiálech o Paříži ani zmínky, ani o mých aktivitách z jara a léta 1968. Jelikož v redakci se skrývalo i několik dalších bývalých redaktorů armádní redakace ČT a armádního filmu, jimž se také podařilo nějak proklouznout prověrkami, byl jsem brzy mezi svými. Ale to už je jiná kapitola mého dobrodružného života.

Komentáře