16 dní v americké okresní nemocnici

Dušan Neumann

Nevím kde jsem to chytil. Taková lapálie. Vrátil jsem se z největšího setkání sběratelů elektrických vláčků, na kterém jsem pomáhal ve stánku českého výrobce ETS, a za dva dny mne začala bolet záda. To máš z toho tahání beden s lokomotivami, napadlo mne nejdříve. Horká vana pomohla, ale druhý den se bolest přesunula do oblasti pravé ledviny. Proč se o tom tak rozepisuji? Dodnes se totiž nezjistilo, jaké potvorstvo mne skolilo a jestli to nebude mít nějaké pokračování.
Konzultoval jsem se svou sestrou — lékařkou. Symptomy : velmi intenzivní bolest na pravé straně zad — asi 120°od pupku, těsně pod žebry. Každé hlubší nadechnutí bolí. Na ohmat nikoliv. Moč barvou normální, horečka není, ale občas  — přes den, mi najednou byla zima, že jsem si musel vzít svetr, ale bylo to bez třasu, Poprvé pomohla horká vana, během pěti minut bylo po bolesti. Další záchvat se dostavil po dvanácti hodinách a přes horkou vanu trval 2:30 hod....Vzal jem 400 mg ibuprofenu. Zkonzultova přes blog s lékárnicí a doplnil koktejl 500mg Paralenu. Bolest pak polevila, že mohu sedět, ale nesehnu se a nelehnu si.  Když škytnu je to jako by mi do ledviny vrazili vývrtku a dvakrát trhli — až se mi z toho dělají mžitky před očima a zvedá žaludek. Uvidím co bude za půl hodiny.
Mám podezření na ledvinový kámen, koliku, zánět... Piju proto už čtvrtý velký kafáč bylinko-zeleného čaje.
K doktorovi v případě nouze. Moje pojištění naskočí až od července (Obamova byrokracie, děkuji) — do té doby mám jen úrazové a emergency (infarkt nebo něco podobně vážného).
V sobotu po preventivním ibuprofenování bolest téměř zmizela a v neděli jsem měl zato, že je po všem: povečeřel u kamarádů jehněčí, popil Shirazu a v 11 večer zalehl. Bylo asi půl šesté ráno, když mne dost příšerná bolest v hrudníku doslova shodila z postele.  Došlo mi, že jde do tuhého. Potil jsem se a bolestí sotva dýchal. Nějak jsem to přežil do osmi, nasoukal se do auta a ke známému doktorovi. Ten se na mne jen podíval, ani nevytáhl stetoskop a nařídil sekretářce ať mne okamžitě odveze do nemocnice.
Pottsville je okresní město o 16000 obyvatelích. Nemocnice "Pottsville Medical Center" vznikla sloučením státní a katolické nemocnice "Dobrého Samaritána". Disponuje 200 lůžky na nichž se za rok vystřídá přibližně 8,500 pacientů. Zaměstnává 150 RN a 45 LPN (vysvětlím později).
K přijímacímu pultu jsem ještě došel. Stačilo říci jen, že mne bolí celý hrudník a už se ta paní na příjmu ani nezeptala na jméno. Okamžitě přijeli s lůžkem, položili mne a odvezli před chodbu do koje, která spíše připomínala řídící centrum v Houstonu než nemocnici jak já ji pamatoval. Okamžitě mi nalepili senzory EKG, do předloktí zavedli kanylu a nad hlavu zavěsili pytlík s fyziologickým roztokem. Další senzor jsem měl na prstu a automatický snímač krevního tlaku na levé paži. Do nosu hadičky s kyslíkem. Koukám na monitor a moc se mi to nelíbí: puls 165, saturace kyslíkem 74%, tlak celkem v pohodě 140/92. A už tam byla specialistka upírka a brala mi krev. V těch prvních asi 10 minutách se mi věnovali hlavně mužští zdravotníci.  
V USA je zdravotní personál ve čtyřech profesních úrovních. LPN — (licensed practical nurse) je nemocniční zdravotní sestra na lůžkovém oddělení, která se se stará o pacienty. Dohlíží na přestýlání postelí, režim pacienta, rozváží pacientům léky. Vyšší vzdělání, čtyřleté universitní, má RN (Registered nurse).  Té (nebo jemu — v USA je, řekl bych, tak 20% sestřáků) už visí kolem krku stetoskop a při nástupu služby každého pacienta poslechne, změří tlak, zatímco LPN měří pouze teplotu — digitáílně, okamžitě a pod jazyk. Později jsem zjistil, že i profesionální teploměry nejsou zcela přesné. Rozcházejí se o desetinu stupně Celsia. (Když už jsem tam ležel druhý týden, vymýšlel jsem si blbosti a testoval instrumenty).
A nejvyšším stupněm je PA (Physician assistent) — po získání licence RN  rozšiřuje vzdělání postgraduálními kursy po jejichž absolvování musí skládat federálně předepsané zkoušky.  PA už provádí základní diagnostické úkony, navrhuje therapii a preventivní péči. Většina sálových zdravotníků jsou PA.
Když jsem byl takhle připraven přišel kardiolog. Přečetl si anamnesu, kterou jsem mezitím vyfuněl jednomu ze zdravotníků a nasadil mi do kapaček morphin proti bolesti a cocktail medikamentů na snížení tlaku a sražení tachykardie. Vyloučil infarkt a po mém zklidnění mne poslal na rentgen. Teprve pak mne zdravotníci pomohli převléknout do nemocniční noční košile, což je takový ten úbor, který proslavil Jack Nicholson ve filmu "Something Has To Give" . Je to samá patentka (rozepínají se jimi rukávy, aby se daly natáhnout hadičky) a šňůrka, ale skoro vždycky z toho kouká zadek. Můj oděv složili do polyethylenového pytle, zeptali se jestli chci peněženku uložit do trezoru nad čímž jsem vzhledem k jejímu obsahu mávnul rukou.
Asi tak po hodině a půl konečně přišla přijímací sestra s notebookem a zeptala se mi jestli mám nějaké pojištění.  Dal jsem ji svou kartičku Medicare a tím byla administrativa vyřízena. Na jednotce (ARO) jsem strávil asi dvě hodiny a pak mne lapiduchové převezli na lůžkové oddělení kardiologie. Teprve odtud jsem zavolal Míše a kamarádovi doktorovi.
Mám dobré kamarády, postarali se o kocoura, o to aby auto zaparkované na dvouhodinovém parkovišti nikdo nenechal odtáhnout, Gríša, moskevský uprchlík, zajel ke mně domů a přinesl mi notebook. K mému zklamání jsem se nedokázal chytit na žádnou volnou síť. Nemocniční je zaheslovaná a z nikoho jsem přístupové heslo nedostal . Používají nemocniční počítače, které jsou konstantně připojeny na wifi.
Na dvoulůžkovém pokoji jsem byl sám. Ač jsem se pro všechny dráty a trubičky moc nemohl hýbat, ocenil jsem hned postel ovládanou joystikem a tlačítky. V leže jsem spát nedokázal, ale podařilo se mi jí seřídit do poměrné vysokého polosedu asi 45° s nohami pod koleny také podepřenými pod asi 15°úhlem. Na telefon na nočním stolku jsem nedosáhl a pro stojany s kapačkami jsem si ho nemohl nechat přisunout blíže. Zato mi vstřícné sestřičky přivezly servírovací stolek, s druhou vysunovatelnou deskou, takže jsem záhy měl před sebou telefon i notebook. Na teleskopickém ramenu uchyceném na stropě jsem měl před sebou 13 palcový monitor s volbou asi 70 programů. V noci mi začalo být chladno a dálkové ovládání klimatizace nefungovalo, takže jsem musel zvonit na personál, aby mi přestavěli termostat.
Ještě odpoledne mne odvezli na  rentgen a později mi vyměnili fysilogický roztok za cocktail  drsných antibiotik komerčních značek -  gentamicin, zosin a augmentin. Směny se v této nemocníci střídají v 7, 15 a 23 hodin. Má to tu nevýhodu, že nastupující personál pacienta vzbudí, poslechne změří, odečte moč z bažanta a hned za sestrou se vplíží upítka a odeber povinnou dávku krve. Jak mi bylo vysvětleno slouží to nejen pro sedimentaci, ale hlavně pro posouzení nasycení organismu antibiotiky. Celou dobu, 16 dní, co jsem tam pobyl mi každý den brali krev, medikamenty udržovali tlak přibližně na 110/65 a od 4 dne jsem každý den dostal dávku heparinu proti krevní embolii. V úterý ráno mne napíchli kontrastním barvivem a poslali skrz první Cat-scan na základě mí stížnosti na bolesti v bříšní a zádové oblasti.
Večer přišel ošetřující lékař kardiolog- ranní vizity tu neznají — a oznámil mi, že játra, slinivku, slezinu i žlučník mám v pořádku a srdce překvapivě také, takže mne ráno přestěhují na pulmonární jednotku. A tak se stalo. Cestou mne ještě jednou vzali přes rentgen, tentokrát už ne vleže a udělli celkem 4 snímky.
Na plicním jsem měl v pokoji spolupacienta, George Hesse. Ten byl napojen na ještě více trubiček než já a kapačkami dostával i výživu. Moc toho nenamluvil. Hlavně měl starost, co bude s jeho dvěma kočkami. Zatímco já měl každý den nějakou návštěvu za Georgem přišel jediný člověk, jeho domácí.  George jedl ještě méně než já. Na stolku před sebou měl je thermo-kbelík s ledovými kostičkami, která stále cucal. Příští úterý v noci se monitory u jeho postele rozpípaly, přiběhla noční sestra, pak další personál a George odvezli. Zůstal jsem na pokoji opět sám. Za dva dny nato se u mne zastavil ten jeho domácí, aby mi řekl, že se o kočky postará.
Já neměl ve stravě žádné omezení, ale koňské dávky antibiotik mne zcela připravily o chuť. Navíc mi otekl jazyk a nechtěl se vejít do huby. Patro mi signalizovalo, že všechno co vezmu do úst bylo děláno v kotli plném habaňeros. Přišlo mi to docela líto protože každé dopoledne přišla dietářka a zeptala se se co chci k obědu, svačině a k večeři. Výběr nebyl super pestrý, ale za normálních okolností bych si i pochutnal. Na jídelníčku byla vždy ryba, kuře nebo krocan, a něco s červeným masem. Mohl jsem požádat i o košer, halale nebo vegetariánský jídelníček.
Rybí fillet bylo vždy přírodně — na česneku, curry, zázvoru, ale mně to bylo jedno, chutnalo to jako popundekl. A bramborová kaše k tomu jakbysmet. Takže jsem zůstal u polévek, ovocných salátů, (zeleninové jen na sucho, jakýkoliv dressing strašně pálil). Z neznalosti jsem si dal rajskou polévku — byl to ohřátý kečup. Hrůza i pro bezchuťovce.
K pití jsem si dával čaj (horká voda a pytlík Liptonu a dva polštářky medu), mléko a a ovocné šťávy. Výběr byl jednotvárný — jablečný nebo brusinkový mošt, pomerančový nebo ananasový juice. Večer nějaký příšerně sladký zákusek, to jsem zkusil jen jednou — k upatlání to stačilo. Zato jsem neopomněl každý večer zmrzlinu — vanilková, jahodová nebo čokoládová. Musely to být smetanové kalorické bomby.  Přesto jsem za těch 16 dní zkubnul o 7 kg.         Abych nezapomněl na snídani — kromě čaje a jogurtu typický americký lívanec s kukuřičným syrupem  a dvěma plátky upražené slaniny. Jinak jsem kdykoliv během dne mohl požádat o snack. Obyčejně jsem si řekl o zmrzlinu.
Úterní rentegen ukázal nějakou kapsu pod pravou lopatkou a při poslechu plic mi v nich čvachtalo. Stále jsem se nedokázal nadechnout více než z nějakých 40%. Hlubší nadechnutí začalo silně bolet. Také moje teplota se večer vždycky vyšplhala někam  k 37.5°C, což u mne znamená, že jsem na smrt nemocný, neboť moje bazální teplpota je pod 36.5°C. Trvalo mi to asi tři dny než ošetřující vzali tuto drobnost na vědomí. Můj plicař objednal další cat-scan, tentokrá kompletní hrudník. Ukázal, že mám v pohrudníci ložisko nějakého svinstva, něco nezvaného se fláká osrdečnicí a v plících to čvachtá. Samozřejmě velká radost.
Ve čtvrtek ráno mne zavezli k pulmonárnímu specialistovi, který mi pod ultrazvukem a za lokální anesteze navrtal pod pravou lopatkou záda a zavedl tam katetr. Koukal jsem jak ze mne nejdříve teče něco žlutého — asi  plasma — dokonce to v kontejneru dělo bílou čepici jako pivíště, ale pak se ta tekutina zabarvila do hněda a zcuckovatěla. Fujtabl — vyteklo toho 380ml.
Během dvou hodin se mi ulevilo, začalo se mi lépe dýchat, ale také jsem začal kašlat, a to bolelo velehnusně, takže zase při každém záchvatu kašle dávečka morphinu.  Pokud sestry přikvačily včas, což nebylo vždy pravidlem. Na noc, po 4 hodinách, 400mg Percocetu  (směska tylenolu a acetaminophenonu).  Dávkování prášků bylo samo o sobě zajímavou procedurou.  V určitou hodinu přitlačila sestra na pokoj něco jako skřínku na nářadí se spoustou zásuvek. Na horní desce pak monitor a klávesnice. Spojení WiFi. Sestra naťukala moje jméno a datum narození a po odklepnutí "enter" se otevřel jeden z šuplíků a v něm přesně nadávkované léky pro mne. Prášky v malých papírových kelímcích jen je do huby nasypat.
Horší to bylo s kapačkami. Po týdnu se moje žíly začaly bouřit a i kapačkové specialistce se nepodařilo mne pořádně napíchnout na druhý pokus. Nemocniční pravidlo, pokud se to jedné sestře nepodaří na podruhé, musí zavolat jinou, aby se ta pokusila. Ke konci mého nemocničního choření se u mne vystřídaly tři na pět pokusů.  Moje ruce a předloktí hrály všemi barvami a vypadaly jako bych se zprudka obejmul s dikobrazem.
Na druhý týden v pátek večer mne odpojili od kapaček a přestali ordinovat lék na snižování tlaku.  Doufal jsem, že mne pustí domů, ale čekal mne další rentgen v pondělí ráno. Můj pajšl musel po těch dvou týdnech svítit jako Černobyl, V sobotu a v neděli je v nemocnici mrtvo. Ošetřující lékaře zastupují náhradníci. Přijdou, poslechnou, řeknou ještě to tam kolotá, pět minut přátelsky pokecají a za 14 dní pošlou účet na 150 dollarů.
Pondělní rentgen ukázal, že se za lopatkou schovává ještě jedna kapsa nehezkostí. Znovu pod ultrazvuk a znovu díra do zad, tentokrát tam ovšem nechali pípu a hadičkou a mně dali do ruky kontejner s minivývěvou.  Chodil jsem s tím až do pátku. Moc to nepřekáželo, ale nemohl jsem pořádně pod sprchu. Dal jsem si do sprchového koutu židli, kontejner s vývěvou nechal venku za plentou a pouštěl jen lehkou spršku na hruď a dřel se houbou.  Kdybych prý požádal, tak by mi "žínkovou lízeň" udělaly sestřičky. Přiznávám, že i kdyby to byly modelky nahoře bez, tak bych to v tom stavu sotva uznamenal, natož abych musel klín schoovávat ood ručníkemů. Vadilo mi něco jiného.  Po těch dávkách antibiotik jsem sám sobě začal smrdět jak roztocká penicilinka. Navrhoval jsem doktorům, že by měli moji nadupanou moč sbírat, poslat do Číny k recyklaci, o zisk za získaná antibiotika poslaná do Afriky bychom se mohli šábnout. Koukali na mne jako z jara. Nemůže mít každý tak pronikavě obchodní nápady jako já.
Do neděle  pípa natočila dalších 400 ml, ty poslední už byly čiré.   Za pondělek už pak jen jeden ml. V úterý ráno mne odpojili od pípy, tu jen zalepili kdyby náhodou ještě  byla potřeba a v pět odpoledne mne moje oblíbená sestra vyvedla před nemocnici. Odmítl jsem býti vyvezen, neboť bych se na vozíku neudržel a začal vykřikovat "na Bělehrad", za což by mne poděšená sestra, určitě se nejmenovala Millerová, dotlačila na psychušku.
Pomalu se vzpamatovám. Kašlu a do schodů funím. Ale už jsem byl venku, včera si dal pizzu a chutnala jak měla. Jen to pivo se zdá pořád kyselé…dám tomu ještě týden, maximálně dva… a pak si vychutnám tu plzínku, která kudy teče tudy léčí.

 

 

poslal sumavak, 30.05.2011, 9:45:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: