Osobní poznámka k problému emigrace

Dušan Neumann

Přiznávám, že si dodnes netroufám psát oduševnělá hodnocení a rozbory důvodů emigrace. Každý jsme jiný, každý emigrant měl své osobní, často podvědomé důvody a nikomu nepřísluší komukoliv cokoliv vyčítat.  
PM uvedl ve zkratce svůj příběh. Můj je jiný, stejně těžký, stejně bolestivý, stejně nadějný, ale úplně jiný.
Bylo mi už 35 let. Měl jsem prácí, kterou jsem miloval tak, že jsem si 4 roky nevzal dovolenou. Měl jsem popularitu, testoval jsem zahraniční auta, jezdil Hondičkou a později červeným Fiatem 128S Coupé a vydělával více než dvakrát tolik, co moje nadaná a poctivá sestřčka, obvodní lékařka v Kladně-Kročehlavech. Dokonce jsem jezdil na Západ jako manažer závodního teamu ČT i jako redaktor-kameraman. Zkrátka, měl jsem se jako prase v žitě neboť jsem měl kliku, k níž jsem přišel jako slepý k houslím, když plukovní kontráš v Tachově výměnou za údržbu embéčka ztratil mé kádrové materiály.
Jenže, právě zkušenost jara a srpna 68, studium v Rennsburgu a Mnichově v těch osvícených měsících a pozdější výlety, jen zesilovaly pocit hnisavé závislosti na (v podstatě milodarech) režimu, který mne nutil nejhrubšími mentálními prostředky k podanství a službě ideologii jež mi byla bytostně cizí. Práce v ČT však znamenala zesilující se nátlak na vstup k věštcům komunistické budoucnosti a ještě větší na podpis k těm méně viditelným praetoriánům moci. A hrozby a výhružky. "Když na to přijde, mohu jít jezdit s traktorem, řekl jsem jim jednou". "Maximálně s krumpáčem", zněla odpověď, " a to tě před tím možná čeká ještě návštěva Mírova a nemysli si, že by tvoje sestry nebyly potřebnější někde úplně jinde než jsou dnes…", zněla usměvavá odpověď. Tato setkání třetího druhu se jen a jen stupňovala. Cítil jsem se v kleci a už ani srandičkama nebylo kam uhnout.
Měl jsem úžasnou kliku, že jsem se narodil do klanu držícího při sobě. Prodiskutoval jsem možnosti s tátou i sourozenci a všichni, u vědomí co je asi čeká, mi řekli: je to tvoje volba, jdi...
Jen ten, kdo něco podobného prožil, může pochopit hloubku zoufalství s nímž jsem připravoval útěk.  Byl jsem předtím několikrát v SSSR a věděl, že za mého života se to nezmění. Bez toho přesvědčení bych nikdy neodešel. Nedokážu ani po letech popsat, jak jsem připravoval útěk a skoro si přál, aby mne chytli,neboť aspoň tak by mi zůstala naděje uvidět se s rodiči a sourozenci a přáteli, což emigrace prakticky vylučovala.
A přesto, ač to zní pateticky, byla touha po svobodě, po vlastním bytí závislém jen na osobním tahu, silnější než rodinné vazby podmíněné zajetím v nastaveném režimu duševního otroctví, ať už přijatého se všemi těmi výhodami nebo odmítnutého s hrozbou Mírova. Věděl jsem, že asi sotva v budoucnu dosáhnu stejné pozice a společenské prestiže jaké jsem požíval v ČT, ale nešlo to jinak. Je to ve mě jako v koze.
Blahobyt? Je fajn, ale s pocitem svobody se nedá srovnat. Pokud materiální vlastnictví charakterizuje  vlastníka, pak první tři věci, které jsem si z uškudlených dollarů koupil byl fotoaparát, stavebnice ZX80 a pistole.
Nelituji tehdejšího rozhodnutí, lituji jen těch let, kdy jsme nemohl být se svými blízkými, ale nakonec to všechno dobře dopadlo. Táta se se dožil klíčového převratu a dvakrát navštívil Ameriku. Mohu svobodně zpět bez nálepky "nežádoucí". Emigrantské sny, končící probuzením v potu a nejistotě kde vlastně jsem dávno odezněly. Všechno je vlastně normální jak by mělo v civilizovaném svět být. Jen s malým rozdílem, cítím se v kůži Američana dobře a nemíním z ní vyletět.

Komentáře