Má pošťácká kariera

Zuzana Chlumská

Důvody, proč jsem se já, osoba normálně celkem příčetná, vrhla do tak dobrodružného podniku, jakým je rozvážení Okresního deníku po přilehlých vesnicích, byly veskrze přízemní, takže je raději nebudu zmiňovat. Omlouvá mne snad jen to, že netušila jsem, do čeho lezu. Zastrkávání svitků denního tisku do různých škvírek a trubek na vratech je přece práce primitivní a jednoduchá.  Až posléze zjištěno, jak hluboký je to omyl!

Už perverzní požadavek, aby se rozváželo od 5 hodin ráno mě měl varovat. Nevaroval! Vstávat ve čtyři ráno mi naprosto nevadí, chvástala jsem se pošetile. Pravda je, že to byl na celé věci skutečně ten nejmenší problém.

Hodná paní pošmistrová mne poučila od čeho jsou které klíče a kam se dá který papír. „V pátek a v sobotu pojedete s panem Haťapkou, abyste se zaučila“, dodala ta dobrá žena a já následný den v 5 ráno skutečně stepovala před poštou. Bylo tma, nevlídno a vytrvale mrholilo.. Jak známo z klasické literatury, přesně v takových chvílích líhnou se plivníci, šotkové a jiná strašidla.

„Tak jsem tu, hihihi“ pravil Dědeček Hříbeček a zachrastil obočím. Odhadla jsem ho maximálně na 155cm a nevěřila svým očím. Jeho bleděmodré oči sálaly dobrotivou nevinností, co hříchu nečiní. Neuvěřitelnou rychlostí přepočítal výtisky a pokynul mi k vozu. Hříbeček Haťapka vlastnil zánovního renaultíka a bylo vytopeno, takže potud bylo vše v pořádku. Leč bylo po ránu a Hříbeček jaksi ještě nepřepnul pohádkový software na lidskou komunikaci. „Šušlimušli haťaťa pátek, hihihi“, naslouchala jsem užasle. „Haťapaťa  jejeje ťuuuu, Pražáci asi, chichichi“, dozvěděla jsem se o vesnici dál. „Aha“, odpověděla jsem inteligentně a v duchu si pomyslela, že ty informace jsou poněkud zneklidňující.

Sjeli jsme ze silnice mezi předzáhradky a pelášili nevídanou rychlostí mezi ploty. „Bum“ zadunělo to do nočního ticha, jak renaultík zabrzdil o vrata. „Jejeje, chichichi“, zhodnotil to Hříbeček Haťapka a s deníkem v tlapce hopkal ke schránce. Začínala jsem si připadat jak Sněhurka a blahopřála si, že těch Haťapků není 7. Když jsme zabrzdili o desátá vrata brala jsem to už jako celkem neškodný zlozvyk.

Skončili jsme před sedmou a já doufala, že snad sobota bude srozumitelnější. Nebyla!

Navíc mi paní pošmistrová oznámila rozsudek: „Dostanete pick-upa“. Vzpomněla jsem na podivuhodná vozítka, která jsem vídala před poštovním úřadem a nebylo mi při tom zcela volno. „A mohla bych se tím projet“, požádala jsem nesměle s odůvodněním, že něčím takovým jsem v životě nejela. Paní pošmistrová Úlehlová měla pochopení, já usedla se smíšenými pocity za volant a otočila klíčkem v zapalování. Rozlehly se zvuky, které nápadně připomínaly sypající se železářství. Pohlédla jsem na paní pošmistrovou a z jejího klidného výrazu jsem usoudila, že to není nic neobvyklého. Rozjela jsem se. „Ta spojka zůstává viset“, konstatovala jsem nepříjemnou skutečnost. Byla jsem ujištěna, že to právě minulý týden bylo opraveno, takže je zajisté v pořádku. Tiše jsem polkla a pokusila se zařadit další rychlost. Poučky, že „rychlost se zařazuje dvěma prsty nebo vůbec ne“ mi byly na nic. Chytla jsem šaltpáku a narvala to tam. Paní pošmistrová začínala mít pocit, že si zbytečně vymýšlím: „holky s tím jezdí normálně“, sdělila mi. Tak jsem objela kolečko a odebrala se domů s velmi smíšenými pocity.

Docházelo mi, že z těch instruktážních jízd v absolutní tmě si pamatuju jenom ta osvětlená vrata. Na pondělní první samostatnou jízdu jsem si nachystala tedy kvalitní baterku, abych dokázala aspoň objevit popisná čísla. Což ovšem neřešilo situace, kdy ta čísla úplně chyběla a nebylo koho se zeptat.

Ráno jsem doklusala k poště, přepočítala výtisky a vyrazila na okruh. První dvoje noviny jsem vhodila na určená místa. Pak ovšem vznikl problém, neb bylo nutno vyjet strmý kopeček. Zjištěno, že na dvojku nevyjedu a tak jsem posoudila situaci – napravo domky, vlevo plot, za ním kurník a pak už jen sráz k potoku. Stočila jsem volant na doraz a začala couvat.K mému překvapení to auto jelo téměř rovně. Zatáhla jsem ruční brzdu, abych zjistila polohu a s úžasem zjistila, že auto dále a nezadržitelně couvá.„Kokokodák kdák kdák“ vypukla vřava v ranním tichu. Podařilo se mi vrazit tam kvalt a ujet dřív, než se někdo probudí.

Něco mne varovalo, že s touhle popelnicí už není rozumné jezdit dál, ale bylo mi jasné, že budu za blbce, „když holky s tím normálně jezdí“. Podařilo se mi dojet do další vesnice a dokonce i hladce přistát před určeným domem. Kroužila jsem tmou tmoucí a hledala domy, které jsem jakživo neviděla a kterým vesměs chyběla i čísla popisná. Pak ovšem přišel další kopeček a s ním nebezpečí, že budu kdesi mezi poli honit zdivočelé vozítko. Chytla jsem za páku a táhla, dokud jsem se nepřesvědčila, že to auto opravdu, ale opravdu, nikam nejede. Po návratu polil mne ovšem studený pot – ta brzda nešla povolit… Cloumala jsem, modlila se, vzývala všechny svaté, klela jak pohan, ale nakonec nezbylo, než zavolat paní pošmistrovou. Dostalo se mi dobrých rad, že „mám přitáhnout k sobě a zmáčknout takovej ten čudlík“. Po mých upozorněních, že to dělám celou dobu, dostavil se mechanik a já byla opět za blbce, neb auto je, samozřejmě, v pořádku, to jen já nemám dost síly, abych povolila zataženou brzdu.

Rozum varoval, leč pejcha nedovolila přiznat, že na tenhle specifický druh  přibližovadla prostě nemám. To autíčko prostě znalo jiné borce, kteří se s ničím nepářou a nemají pocit, že snad se strojem mělo by se zacházet ohleduplně. Zde vítězí hrubá síla. Přesto všechno podařilo se mi splnit úkol a vyjet k domovu.

Zbytečné zdůrazňovat, že pršet začalo přesně v 5 hodin ráno, když jsem vyrazila na trasu a o době návratu, lze jedině, opět slovy klasika,  konstatovat: „… a chčije …. a chčije…. Z urputným vozidlem netroufala jsem si mnoho a tak do zatáčky, i vzhledem k povětrnostním podmínkám,  nejela jsem příliš rychle. Leč všechno marno, osud mi ten den nebyl nakloněn. Jak, nejen ve zdejším kraji, zvykem, protijedoucí auto jelo prostředkem silnice. Tak jsem trochu uhnula. I to trochu bylo moc. U levého pangejtu jsem si říkala,:“Sakra, co se to děje“ a u pravého, přesně v okamžiku, kdy mi blesklo hlavou: „kruci, tohle nevyberu“, ozvalo se BUCH! Svým způsobem to bylo uklidňující, neb jsem si byla jistá, že ten zatracenej křáp už nikam nejede! Ležela jsem v příkopu na boku.

Śátrala jsem po mobilu a přemýšlela, jak paní pošmistrová zvládne mou poslední informaci. A kupodivu mi bylo úplně jedno, že budu za idiota. Jen mě mrzelo, že jsem si nezkontrolovala pneumatiky. I když – ono by to stejně bylo na draka.

Nade mnou objevil se obličej: „Paní, jak je vám? Mám volat policii?“
„Buďte tak hodnej“, povídám, „Já musím volat paní Úlehlovou.“ Což interpretováno dotyčným dobrodincem policii: „Paní byla při vědomí, ale mluvila z cesty.“

A toto korunováno po dvoudenním pobytu ve špitále, kdy podepsala jsem revers, abych mohla domů. Dítě na mně hodilo kritické oko:“Mami, proč ty ze všeho děláš kovbojku?“
No nedotklo by se vás to?

 

 

poslal sumavak, 12.10.2011, 22:42:00

---

Komentáře

---

RADA pro každý den- NEZAPOMÍNEJTE: Způsob řeči je obrazem ducha! (Seneca)

---

Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
Rada 2: nechce-li se Vám vypisovat hranaté závorky a uvedené tagy, můžet je "pastnout" či vůbec jen levým tlačítkem myši označit, pustit, znovu levým uchopit a přetáhnout do textu..Nezapomínejte, že se ten zvýrazněný text VŽDY musí ukončit tím druhým tagem !!

---

Nadpis:...prosím vyplňovat !!       zde vložte odkaz :
           
Rada : uvozovky dole = levý ALT+0132, uvozovky nahoře = levý ALT+0147
[xy]       [i]..kurzíva..[/i]       [b]..tučně..[/b]       [b][i]..tučná kurziva..[/i][/b]

Váš e-mail:                       Podpis:

                                                 Nezapomněli jste se podepsat?  pak: